Den šestý - Vzhůru do konviktu!

V obrovské depresi z výsledku hokejového utkání Česko - USA začínám tvořit úvodník šestého festivalového dne. Nálady na nezávazné skotačení se skutečně nedostává, tento tristní duševní stav, ve kterém se momentálně ocitá většina našeho národa, ovšem snad brzy pomine. Vždyť sport není vše a program Konvikt Open nám všem bude jistě účinným anestetikem. Tak vzhůru do něj! Kdo se sem dívá, na Krátký film o Lásce? Modré kanistry či snad Všechna jediná? Dnes máte jedinečnou možnost Tichým hlasem si přeříkat Historii hříchu a zalistovat Mým bestiářem. Na vzedmuté Vlně připlují Feminae i Burani z New Jersey. Toto No No? Ale ano! Přijďte všichni… Beze zbraní. A hned! Open konvikt je tu pro Vás, stejně jako květen, světlušky, berušky, lištičky, kravičky, telátka, selátka, morčátka, traviny, listiny, tiskoviny a další nadmíru zajímaví tvorečkové a předměty. Zapomeňte na hokejový debakl a pojďte se kochat. Divadelní Flora totiž jede dál, a co víc, prudce akceleruje! Hoplá a vivat!
Krásný konviktně otevřený den Vám za redakci Zpravodaje přeje

Petr Klarin Klár

Jana a Romeo

Romeo a Júlia, Janka a Danka, Doktor Jackyll a pán Hyde, Žobrácka opera, Kniha o Jin a Jang, filmy so ženami tornádami, alebo aj Antigona. Všetky tieto diela ma napadli pri sledovaní hry Romeo a Jana od A Studia Rubín. Inscenácia v sebe nesie tú krásnu schizofréniu postmoderného diela, aj keď vznikla veľa rokov pred jeho príchodom. Rozdvojenosť, ako v obsahu - veľa motívov, alebo dvojjedinečnosť postáv. Mohli by sme nájsť veľa motívov, ktoré však z veľkej časti záležia od osobnosti diváka, alebo od jeho nálady. Inscenácia sa hrala v dopoludňajších hodinách vo Veľkom divadle. Predstavenie určené, ako pre festivalové publikum, tak z veľkej miery pre študentov stredných škôl. Toto publikum tvorilo výbornú kulisu drámy jednej trojice a jednej nepodarenej rodiny. Ale to je asi do inej štúdie.
Niekde na svete jestvuje pravý pár. Pravý Romeo a Júlia. Pravá láska až za hrob. Ale čo keď jestvujú dve pravé lásky pre každého človeka? Tie skutočné, tie pravé, keď jedna vyhráva, no druhá neprehráva. Nevyhnutnosť, žena vamp, tornádo, ktorá je silnejšia ako pravá láska. Osud? Ako sa vraví, protiklady sa priťahujú. Tak sa náš Romeo, pravým menom Frederik, stretáva so sestrou svojej vyvolenej Júlie a padá do náruče neskrotnej Jany. Vzťah k sestrám nezažije každý, ale keď už ho zažijete, zistíte, že je to ako by do vás vrazilo v krátkych intervaloch po sebe torpédo z dvoch strán. Nech sa jedná aj o dvojičky, ženy sú každá jediná a každá od druhej diametrálne odlišná. Tak je aj Jana a Júlia dvojjedinečnou postavou. Dokopy by možno tvorili najdokonalejšiu bytosť. Dokonalé prepojenie Jin a Jang. V prvom momente vypadá Júlia dokonalou, dobrou, najlepšou, najmilšou, bez zlej stránky, čiže doktor Jackyll a Jana ako čierna ovca, pán Hyde. Postavy sa však postupne vyfarbujú do svojej skutočnosti. Každý má v sebe čierne aj biele. Troch Jinu, trocha Jangu.
Tak je pre Frederika Jana výbuchom, ktorý zmetie všetku minulosť. Tento aspekt ženy tornáda sa objavuje v mnohých hrách, či filmoch, a ani Jana nevybočuje z tejto línie. Najprv drsná, potom jemná, ženská. Ale neustále svojská. Ako vyzerá Júlia na začiatku tá krásna a pravá, na konci úplne zovšednie. Zrazu je Jana žena pre život. Vysnívaný démon, ktorý postaví každého muža na nohy. Tento prerod postavy je veľkou zásluhou jej predstaviteľky, Petry Špálkovej. Všeobecne bola hra hereckým koncertom všetkých predstaviteľov. Nikto neskĺzol do klišé, alebo rannej ospalosti, avšak Špálková excelovala. Jej záchvaty hnevu, rýchle zmeny nálad, cholerické pohyby, neposednosť a krásny pohľad, ktorý za sekundu zabíjal. Výbuchy, ktoré zabili, a keď nie, tak postavili na nohy. Ak ťa Jana nezabije, tak ťa posilní. Celá trojica hlavných predstaviteľov: Frederik v podaní Davida Švehlíka a Júlia Moniky Zoubkovej, bola natoľko presvedčivá, až mi nabiehali zimomriavky. Nebeské a tak verné výkriky Júlie sa zastavili až v žalúdku, kde zostali ešte hodnú chvíľu. Veril som im, aj keď niekedy tak zbesilé zmeny postojov, alebo viery boli až čarodejné. Neskutočné. Je však pravda, že v hre dominoval cit nad rozumom. Okrem matky bolo pre každú postavu srdce viac než mozog. A ak aj na začiatku platilo niečo iné, na konci srdce vyhralo.
Neviem ako mohlo predstavenie pôsobiť na študentov strených škôl, ktorí z väčšej časti zapĺňali hľadisko. Pre publikum môjho veku (25 rokov), pôsobilo kľudne ako katarzia. Alebo ako sen. Veľká láska, ktorá nepostretne tak veľa ľudí, na mňa vždy zapôsobí na jednej strane závistlivo, no na strane druhej ako vízia správneho sveta. Dokonalosti, ktorá síce rozvracia, ale aj stmeľuje. Uzatvára príbehy, a otvára ďalšie. Bez mechaniky plynie zamotávanie a rozuzľovanie. Osobne ma veľmi upútala jasnosť s akou sa Frederik s Janou do seba zamilovali. Bez zbytočných stretnutí a rozpráv fungovala láska na prvý pohľad (možno trochu rozprávkové, no keď v ňu veríte, nie je čo riešiť). Týmto sa katrazívnosť hry pre mňa zväčšovala. Záver, čiže návrat ku starým partnerom, je akoby život sám, s jeho špinavou realitou a nemožnosťou dosiahnutia cieľa. Takto čakané rozuzlenie (až zo spätného pohľadu, pretože počas hry som sa jej úplne poddal a nemyslel som na vývoj) spĺňa naopak funkciu antikatarzie. Návrat spôsobil tragédiu a tragédiou bol aj vyprovokovaný. Odhalila sa pravá tvár lásky. Sebecká. Nakoniec aj dobro stratí svoju bielu úlohu a stáva sa zlom. Júlia, spáchavšia vo svojej zronenosti sebevraždu, ukáže týmto činom, kde je miesto Romea (Frederika). Romeo predsa už s pohľadu literárnej histórie nemôže zostať s Janou, ale navrátiť sa k Júlii. Čo je len ďalšia osudovosť. Práve osud vládol hýbaním postáv. Pohyby neboli vypočítané. Opäť sa väčšina postáv, okrem Frederikovej matky nechali viesť cestou života, cestou osudu. Cestou srdca. Aj keď nakoniec sa osud dá zmiasť, ale len v určitých medziach. Preto je návrat k Júlii, na jednej strane osudom románového hrdinu, na druhej zas jeho riadením. Samovražda Jany je zas osudom, ale taktiež vzoprením sa voči nemu (žeby boli ženy predsa len rovnaké? Aj Jana aj Júlia spáchajú sebevraždu). Takto sa môže celá hra vnímať ako boj proti osudu, alebo jeho slepým nasledovaním. Je už len na divákovi, ktorú stranu si vyberie.
Na záver len toľko, že inscenácia patrila k najlepším na celej Flore.

Martin Krištof

Minirozhovor s mega Štěpánem Chaloupkou, režisérem představení Romeo a Jana

Můžete nám říct, jaký byl vznik inscenace Anouilhovy hry?
Inscenace původně nevznikala do prostoru Studia A Rubín, ale pro divadlo v Řeznický. Šlo v podstatě o zkoušení v partě kamarádů. Takže velmi příjemná záležitost.
Co říkáte na letošní motto festivalu, Křehkosti, je tvé jméno žena?
Jejda, to vážně nevím, to se musíte zeptat křehkosti nebo ženy, každopádně na to já vám nemůžu fundovaně odpovědět.
Můžete nám teď prozradit, na čem momentálně pracujete?
Na Kladně budu dělat Goldoniho Sluhu dvou pánů. Pořád se něco děje. :)

Za pokec děkují Kateřina a Klarin.

Jde především o vztah

Posledním představením divadelního festivalu Flora, v prostorách Moravského divadla, se staly Scény z manželského života v podání pražského Dejvického divadla.
Celá inscenace je postavena především na dialozích, které ale nijak nebrání rozvíjet hereckou akci. Toho si byli vědomi jak herci samotní, tak i autor scény (Adam Pitra). Jeho řešení celého jevištní prostoru je více než nápadité. Využívá jak neobvyklých rekvizit (pytle plněné slámou), tak variabilních zástěn. Hra se odehrává ve více prostředí a jejich změny jsou prováděny samotnými herci pomocí detailů (výměnou povlečení či přesunutím zástěny). Scéna a s ní i celá inscenace tak získávají větší dynamiku a spád.
Největší pozornost na sebe, samozřejmě, strhávají herecké výkony. S nimi hra stojí a padá. Tento text o rozpadu jednoho vztahu nesnese polovičatý a nesoustředěný výkon. Toho jsme naštěstí byli ušetřeni. Režisér Ondřej Zajíc projevil mimořádný cit pro vedení herců. Lenka Vlasáková převedla Marriene do dnešní doby (text je ze 70. let) bezchybně. Nepostrádala sebevědomí a vědomí vlastní přitažlivosti, které ostře kontrastovalo s chvílemi ponížení a nenávisti v závěrečné scéně. Marriene během hry prodělá výrazný vnější i vnitřní přerod, a proto se její postava může jevit silnější než ve skutečnosti je. Martin Myšička měl v postavě Johanna úkol trochu těžší. Neprochází vnější, ale pouze vnitřní proměnou. Ta se navíc odehraje během jediné chvíle, kdy si uvědomí, že se mu bortí celý svět pod rukama.
Celá hry vypráví velmi intimní příběh ve kterém "jde o vztah". Je proto škoda, že představení bylo uvedeno ve velkém sále Moravského divadla, kde se důvěrná atmosféra s diváky (obzvláště s těmi na galerii) navazuje velmi těžko.

Zuzana Pavková

Křehkost manželství
(rozhovor s Martinem Myšičkou a Lenkou Vlasákovou)

Inscenace Scény z manželského života byla nazkoušena pro Dejvické divadlo, malou pražskou scénu. Jak velkým problémem pro Vás bylo velké jeviště olomouckého divadla?
M.M.: Já už jsem na této scéně hostoval, takže jsem byl připraven na velký prostor. Myslím, že tato inscenace je přenesitelná i na větší jeviště. Navíc, když se sejde dobré publikum jako dnes, funguje to skvěle.
Vrcholnou scénou této inscenace je celkem surová rvačka mezi hlavními hrdiny. Jak se Vám tato scéna zkoušela a hraje?
L.V.: Zkoušela se dobře, akorát z ní mám vždycky modřiny. Tato scéna je z větší části ponechána na naší improvizace. Pohyby, gesta i slova jsou tak dílem okamžiku a působí věrohodněji.
Ve spojitosti s touto hrou se jistě většině diváků vybaví i stejnojmenný Bergmanův film. Měli jste možnost jej vidět?
L.V.: Ne.
M.M.: Ne a nepřišlo mi to ani nutné.
Křehkosti, je tvé jméno žena...? je motto letošního ročníku divadelní Flory. Jak moc se, podle Vás, vztahuje k této inscenaci?
M.M.+L.V.: My myslíme, že je to o křehkosti muže i ženy, ale hlavně o křehkosti manželství a všech vztahů.

Zuzana Pavková

ROZHOVOR S ONDŘEJEM ZAJÍCEM

Režisér Ondřej Zajíc se účastní divadelní Flory nejen jako režisér jedné z inscenací, ale také jako pilný divák. První otázka je tedy snadná - jak jste spokojen s úrovní celého festivalu?
O.Z.: Já bych chtěl jen na začátek, a není to vůbec formální, složit poklonu všem lidem, který se tady o to zasloužili, protože v dnešním světě je plno věcí, které nemají smysl, a tohle smysl má. A mám radost, že jsem se na tom mohl podílet jako divák. Je docela odvaha dělat dramaturgický festival, protože je celkem problém dát si nějaké motto a pak se ho snažit dodržet. To se tady daří. Samozřejmě jsem sledoval jaké tu budou pecky i průsery. Ze začátku jsem byl příjemně překvapen, ale teď už mám občas nějakou malou pochybnost. Ta úroveň samozřejmě nejde udržet. Ale dramaturgicky jsou všechna představení čistá a jsem překvapený, kolik je textů, které s tímto tématem souvisí, a mám z toho radost. Konkrétně u textu Vagina Monology, nechci mluvit o představení, jsem viděl, jak si člověk uleví, když promluví o něčem, co je vnímáno společností jako tabu. Navíc to perfektně splnilo svůj účel i v dramaturgii tohoto festivalu. Jsem prostě rád za tenhle festival. Jsem jen trochu nazlobený na diváky, kteří se chovají k festivalu trochu macešsky. Zažil jsem festival v Hradci, kde se stály dlouhé fronty, a přitom nemyslím, že by tady byl výrazný rozdíl v programu.
Je nějaká inscenace či text, o kterém máte pocit, že se zde měl objevit a neobjevil?
O.Z.: Já jsem tady odpočíval a takové starosti nechávám na jiných:o)
Takže k vaší práci. Jednu z vašich inscenací Scény z manželského života jsme zde měli možnost zhlédnout. Hra vznikla pro malou scénu. Jak moc je přenesitelná na velké jeviště?
O.Z.: No, já jsem seděl v 13 řadě a úplně jednoznačné to není. My jsme tuto inscenaci ještě mockrát nehráli a já jsem z toho velkého prostoru měl celkem strach. Teď, po představení, jsem poměrně spokojený. Hodně tomu pomohli diváci, kteří byli skvělí. Samozřejmě, že ze 4. řady je to něco jiného než z balkonu, ale když je inscenace dobrá, tak musí fungovat všude, a pokud se nepovedla, tak prostě nefunguje.
U tohoto textu se přímo nabízí srovnání se stejnojmenným Bergmanovým filmem. Nechal jste se tímto filmem inspirovat?
O.Z.: Ne. Já jsem ho neviděl a ani bych to během zkoušení nechtěl. Teď se na něj podívám rád, ale já chci jít vždycky svou cestou. Respektuji Bergmana jako autora textu a nám šlo o to, nedopustit se prohřešku proti textu.
Divadelní text je proti originálu výrazně zkrácen. Jak moc bylo těžké vyřadit některé scény?
O.Z.: Strašně, ale i po zkrácení je to dost dlouhé. Je to pro dva herce, a to je vždycky těžké najít dobrý text. Scény z manželského života jsou ale tak obsažný a skvělý text, že jsem tu žádný problém neviděl. Pouze Lenka Vlasáková má někdy problém s fyzickými silami, protože je taková křehounká. Já když vidím dva herce dvě a půl hodiny na scéně, tak se můžu osypat. A uvědomoval jsem si to i při této inscenaci. A říkal jsem si, že ten text je tak hutný, že asi lidi štvát bude, ale zatím mám pocit že k tomu nedošlo.
Jak si myslíte, že zapadá tato hra do kontextu ústředního motta letošního festivalu?
O.Z.: Zvláštní, já mám pocit, že ve skutečnosti jsou křehčí chlapi. Ženy jsou křehké programově, ale ve skutečnosti jsou dost silné. Je to jako Jing a Jang, je to spíše naopak.
Já mám pocit, že naše hra do tohoto konceptu zapadá. Není to tak jednoznačné jako např. Vagina Monology. Ale ten vývoj, kterým si v našem představení ta žena prochází, je transparentnější a její vývojový oblouk je lépe čitelný.
Máte pocit, že z té hry vychází jedna z těch postav vítězněji než druhá?
O.Z.: To teda nemám a snad to, proboha, tak nikdo ani nevnímá. Příčiny problémů ve vztahu, i když to tak nevypadá, jsou vždycky na obou stranách. To jak se necháme terorizovat nebo svádět k tomu, abychom někomu ubližovali. Mně se na Bergmanovi nejvíc líbí, že mluví o něčem, co lidé nechtějí moc vidět. Mluví o nepříjemném momentu lidského života, jakým je vztah mezi lidmi, který pokračuje několik let i po rozchodu. Ti lidé se chovají směšně, agresivně a jsou zlí. Patří to k životu a nikdo to nedokáže udělat se ctí. Ale je to strašně lidské a já s takovými lidmi chci být.

Zuzana Pavková

Ifigénie z Aulidy tentokrát v Tereziánské zbrojnici


Za svitu hvězd pod jasnou oblohou začala ve 21 hodin klasická antická tragédie Ifigenie v Aulidě.
Hru z originálu přeložili J. Topol, K. Hubka a E. Stehlíková, zrežíroval ji J. Kačer, hudbu složil P. Skoumal a dramaturgie se ujala V. Mašková.
Stupňovitou scénu zdobenou jednoduchými kulisami doplňovaly pestré kostýmy. Přestože se nepřemisťovaly kulisy, ale jednotlivé obrazy ano, děj byl přehledný a divák vždy dobře chápal, kde se momentálně bájní hrdinové nachází. Zato kostýmy působily zmateným dojmem, byly směsicí klasických antických rób a moderních, místy až nevkusných, ozdob. Chudák Klytaiméstra (I. Plíhalová), její roucho na sebe strhávalo veškerou pozornost. Její výkon byl přesto působivý. Stejně tak i výkon Ifigénie (T. Vilišové), která ztělesňovala křehkost a zranitelnost mladé dívky. Jejím opakem byl Achillerus (J.Stich), hrdý a namyšlený. Ve Stichově podání působila jeho přehnaná gesta až komicky a diváky dobře bavila. Zato postavy čtyř žen byly natolik okrajovou záležitostí, že nenechaly vyniknout ani jednu z jejich představitelek (T. Mikšíková, N. Chroboková, V. Hartlová, I. Koktová).
Herci se vyrovnali se složitým textem lehce. Přenesli dynamiku gest a postojů do slov. Zdlouhavé monology nabíraly na síle nejen díky hereckým výkonům, ale i díky jejich obsahové stránce. Přesto velké množství komplikovaných jmen a zdlouhavých mýtů činí hru nepřehlednou a málo dynamickou. Pokud se divák ztratí ve směsici hrdinů a bohů, nezbude mu nic než doufat, že pochopení jejich složitosti není podstatou celého děje.
Hra zobrazuje konflikt mezi odpovědností mocných a rodinými pouty. Král Agammemnón je nucen obětovat svou dceru Ifigénii v bitvě svého bratra. Věštba určila, že pokud chce vojsko doplout k Troji, musí být Ifigénie obětována. Pod záminkou svatby je i s matkou nalákána do ležení v Damau. Odhalí zde pravou podstatu věci a prosí o život svého otce. Nakonec se rozhodne sama sebe obětovat a stát se hrdinkou svého lidu. Hra je velice atraktivní i pro současného diváka. Hra je především o vztahu mezi otcem a dcerou, vládcem a poddanými, o jejich zodpovědnosti a lásce.
Tmavé nádvoří a potemnělé nebe navodilo jedinečnou atmosféru. Hlediště bylo skoro prázdné, snad díky počasí a nebo souběžnému hokejovému zápasu, kdo ví. Dost odrazující byla nejen zima, ale i vítr, který během představení zpřeházel prázdné židle a několikrát vyděsil diváky. Ani hercům to neusnadnil, zaplétali se do kostýmů a měli problémy doslova přeřvat hukot větru a povyk hokejových fanoušků. Přesto představení zanechalo v každém silný dojem a uplakané oči diváků byly pro herce tou největší poctou.

Iva

Černá rodinka v černé noci otevřela "Open Konvikt"


Bezprostředně s vyřazením našeho týmu na Mistrovství světa začala pouť podivně neforemné rodinky z Českých Budějovic směrem od Tereziánské zbrojnice, kde až dosud probíhala noční představení, k Uměleckému centru UP, Konvikt, kde se dnes rozbíhá dvoudenní přehlídka divadel, hudby a filmových projekcí Open Konvikt.
Herci Divadla Kvelb, tradičně na chůdách, v černých nedělních šatech a s přiměřeně velkým kočárkem s nezbedným nemluvnětem, se ve složení máma, táta, děda, syn na ženění a hravý syn s kačenkou za nadšeného očekávání diváků s pokřikem "na nádraží" rozběhli od zbrojnice. Ovšem nasazené tempo dostalo dědu k zemi a úprk se změnil ve smuteční pochod (prolínající se skutečným smutkem hokejových fanoušků ronících skutečné slzy). Ale nic netrvá věčně, ani Mistrovství ani smrt komedianta, takže zmrtvýchvstání přítomné obecenstvo nijak nepřekvapilo. Drobné scénky, žertíky, černý humor a gagy naplňovaly pozvolný postup na vytyčené trase, obětí skupinky se stávali náhodní kolemjdoucí, taxikáři, tramvajáci - přesně tak, jak to u pouličního divadla bývá. Herci nápaditě využívali všech prostorových i situačních možností, zmocňovali se fantazie a představivosti přihlížejících a nenásilně je zatahovali do své hry. V Konviktu, kam všichni ve zdraví dorazili, byli diváci zabaveni brutální loutkohrou "o tom, jak nezbedné nemluvně svou rodinu vyvraždilo a pak si samo život vzalo", aby nepostřehli zmizení a proměnu jednoho z herců, který se na scénu vrátil v ženském přestrojení. Závěrečný čas představení proběhl ve znamení svatebního veselí a poskakování nevěsty mezi nastávajícím a tchánem, kteří se mlsně točili kolem. V této části ovšem ztrácelo představení na překvapivosti a dál se nerozvíjelo. Herci za doprovodu cella pouze znovu a znovu předváděli své chůdařské umění v různých tanečních a krokových variacích, a i když dokázali, že na chůdách se cítí jako doma, nepřekonali tím hravost a rozpustilost předchozích výstupů.
Jejich představení i přesto bylo svým průběhem a načasováním nejlepší možnou vzpruhou a dokázalo obnovit životodárnou sílu komedianství a tyjátru a symbolicky otevřít brány Konviktu "svatebnímu" veselí diváků, kteří se sem přijdou pobavit nejen na další představení Divadla Kvelb Můj bestiář.

Renatka

TEATR NOVOGO FRONTA JISTĚ (U)POUTAJÍ


Mezinárodní soubor fyzického divadla Teatr Novogo Fronta vznikl v roce 1993 v St. Peterburgu. Jejich prvotní práce vycházely z experimentu na poli vztahu mezi tělem umělce - jediného materiálu užívaného umělcem - a prostorem kolem něj. První představení "Vremja Dujak" (Hloupý čas,1994) bylo uvedeno na jejich evropském turné a jeho tématem byl strach z toho, co může přinést budoucnost Rusku. Po úspěchu inscenace se soubor usadil v Praze a vystřídali se v něm umělci z celé řady zemí - Česká republika, Japonsko, Rusko, Kanada, Itálie, Německo, Togo , či Polsko. Dnes má soubor pět stálých členů (z Česka, Slovenska,Ruska) a tenduje od pouličního divadla a improvizovaných scén po poetičtější a režírované hry na klasických divadelních scénách. TNG tedy opustilo nedivadelní prostory (opuštěných továrních hal, skladišť) a přesunulo se do Divadla Komedie v Jungmannově ulici v Praze, neopustilo však princip vtažení publika do hry. Hranice jeviště a hlediště ponechává narušené, protagonisté často přímo komunikují s divákem, nutno podotknouti citlivě. Například v poslední inscenaci "Dias De Las Noches" (premiéra: 4. a 5.12.2003) vhazuje jeden z protagonistů v roli zaostalého dítěte do publika míč, aby se naučil chytat. Nevrhají nikoho do trapné situace , nýbrž diváka vábí "blíž a blíž". Inscenace TNF vycházejí z představ na hranici mezi mysticismem a abstrakcí , cirkusovým uměním a moderním tancem. Hlavní silou je akce a napětí zesílené trpkostí lidské existence. Často se jedná o jakýsi sled scén atakujících emoce diváků, kde příběh stojí v pozadí. Divadelní kritici popisují jejich práci jako "horkou taneční grotesku", "tanec na hranici", nebo srovnávají jejich pohybovou stránku s butó. Známý český performer Alex Švamberk na jejich adresu pronesl: "Teatr Novogo Fronta dokáže dobře odlišit různé polohy smutku, od toho cirkusáckého až po nostalgii emigrantů." Zdá se, že právě tématika emigrace a vyrovnávání se s ní je pro soubor stále otevřenou ranou a vypovídají o ní například inscenace "Kdo se sem dívá" (1999), či "Dias De Las Noches" (2003). V obou případech nám dají nahlédnout pod pokličku problematiky přistěhovalců bývalého Sovětského svazu. Ti velmi rychle a trpce ztrácejí sny, kvůli kterým přišli, i iluze o návratu do rodné vlasti. "Kdo se sem dívá" je působivým sólem oscilujícím mezi tragikou a komikou, parodií a skutečností. Když jsem tuto inscenaci viděla naposledy v pražském Dejvickém Divadle, bylo v tom malém prostoru nebývale husto. A husto nemyslím pouze co se kvantity diváků týče. Irina E.Andeeva, ta malá žena s typicky vyholenou hlavou, umí svou fyzickou zdatnost propojit s obrovskou energií.

Inscenace Teatr Novogo Fronta:
Vremja Dunak (Hloupý čas, 1994)
Glazami Volka (Očima Volka, 1995)
Fabrika Liudi (Lidská továrna, 1996)
Svincovij Tuman (Olověná mlha, 1997)
Kdo se sem dívá (1999)
Prvotní příznaky ztráty jména (1999)
Vagabond Adam Kadmon (2000)
Petrouchka (Petruška, 2002)
Dias De Las Noches (2003)


Některá z ocenění:
1994 Cena za nejlepší inscenaci roku, Next Wave v Praze,Česká republika
1996 Cena za nejlepší výkon festivalu Kopřiva v Kopřivnici, Česká republika
2000 Cena publika za "Prvotní příznaky ztráty jména", mezinárodní divadelní festival Arena, Německo
2002 Hlavní cena festivalu PULA-PUF v Pule

Alena Brožová

VŠECHNA JEDINÁ ADÉLA

Poetická performance o životě ženy
Absolventka taneční konzervatoře Duncan Centre a katedry nonverbálního divadla pražské HAMU, Adéla Stodolová (1978), se v Olomouci představí v rámci projektu Nová síť organizovaného sdružením MOTUS (divadlo Alfred ve dvoře) svým autorským pohybovým představením Všechna jediná. Ke své produkci v rozhovoru poznamenala, že je " o životě holčičky, dívky a ženy zároveň. Je zavřená do vypolstrované krabičky, která někdy působí jako blázinec. Holčičku tam zavřely společenské konvence nebo muži nebo se tam zavřela sama ze strachu z neznáma. Pomalu dospívá a sní si o tom, co je za stěnami pokoje. Květiny, noční obloha, láska. V dospělosti jí ale konvence, krunýře a korzety sešněrují natolik, že se z ní stane šedivá, zkostnatělá paní, která musí dojít zpátky k bezprostřednosti dítěte."
Její pohybově taneční projekt s hudbou má prvky grotesky a používá obrazů filmové videoprojekce (Vladimír Němeček), která neplní pouze dekorativní úlohu, ale stává se i hereckým partnerem. Tématem je boj o jedinečnost, o svobodu, o vymaňování se ze svazujícího společenského postavení, ze sevření norem, řádů, mír, poměrů, šuplíčků a kategorií.
Představení je provázeno živou hudbou cellistky Anny Bubníkové a baskytaristy Pavola Smolárika.
V prosinci 2003 se s touto inscenací zúčastnila v hlavním městě Venezuely Caracasu divadelního festivalu Fiesta a získala hlavní cenu. Inscenaci ocenili jako počin sezóny 2002/2003 v kategorii alternativa také domácí odborníci v soutěži Divadelních novin.

Renatka

BESTIE DIVADLA KVELB

Po "Černé rodince" další temná podívaná z Českých Budějovic. Tentokrát i s pravou středověkou tematikou představující rozličná stvoření andělská i ďábelská. Členové divadla opět zaujmou své oblíbené postavení na vysokých chůdách, hráči ve fantaskních kostýmech a maskách budou hrát muziku, zpívat, tančit, žonglovat, plivat oheň a provádět další nepravděpodobné kousky přímo před očima užaslých diváků, tentokrát v prostředí Konviktu. Všechna představení Divadla Kvelb jsou charakteristická svou atakující fantazií, množstvím udivujících nápadů i hereckých kousků. Jejich představení nepostrádají dynamiku a spád, díky nimž se jim daří obecenstvo rychle vtáhnout do děje a vytvořit atmosféru bezprostřednosti a spontaneity.
Představení vzniklo v roce 2000 za podpory Open Society Fund jako první pouliční podívaná souboru. Právě na něm se učili, co je pro takové divadlo potřeba. V pozdních večerních hodinách můžete posoudit, jak se od té doby vypracovali.
No nééé? Co to tam.... To je krokodýl? S křídlama? A hraje na troubu.
A támhle jde pštros a na zádech veze zbrojnoše! A vede je klaun s píšťalou. Kam asi? ...bubny rachotí... Co to je?

Renatka

Krátký film o lásce

Polsko, 83 min, 1988
Režie: Krzysztof Kieslowski
Hrají: Grazyna Szapolowská, Olaf Lubaszenko, Stefania Iwinska, Piotr Machalica, Artur Barcis
Kamera: Witold Adamek
Scénář: Krzysztof Piesiewicz, K. Kieslowski
Hudba: Zbigniew Preisner

Dílo je upravenou verzí jedné části Kieslowského mimořádného televizního cyklu Dekalog, jehož samostatné a přece zvláštně spojené příběhy jsou mimo jiné o tušení vyšších principů, o tom, že člověk nemusí být věřící k tomu, aby v sobě nesl touhu po Zákoně, Pořádku, Absolutnu, Bohu, neboť bez vědomí jakéhosi "metafyzického kontextu", pocitu odpovědnosti za vlastní osud i za osud světa, se lidský život stává tragickým nedorozuměním. Film je konfrontací dvou koncepcí lásky: smyslné a sebeobětující. 19-letý sirotek Tomek pozoruje dalekohledem z okna svého pokoje 35-letou Magdu, do níž je zamilovaný. Žena, redukující lásku na sex, ho hluboce raní, takže se pokusí o sebevraždu. "Probuzená" Magda začne vnímat svět jinýma očima. Jemně a diskrétně ztvárněné téma má příchuť hořkosti, pramenící z nemožnosti naplnění lásky, kterou si přejeme. Film vyzývá: nezpůsobujte bolest či dokonce tragédii nešetrností k druhým. Intimní interiéry jsou pozoruhodně zasvícené, hudba výborně podmalovává atmosféru, všechny sekvence jsou dokonale propracované. Rafinovaně vyprávěný děj vytváří z jemného přediva chvějivou skutečnost, blízkou snění v bdělém stavu. Pozorovatel si tu z neúplných informací sestavuje vlastní skutečnost, která ho uspokojuje (v závěrečné scéně se Magda dívá do svého pokoje Tomkovým dalekohledem a ve zvolněném tempu se opakuje pohled na její zoufalý osamělý plač doslova "nad rozlitým mlékem", najednou se však objevuje Tomek, aby ji pohladil...).

Martin Krištof

HISTORIE HŘÍCHU

Polsko 1975
režie: Walerian Borowczyk
Melodramatický syžet filmu Historie hříchu převzal scenárista a režisér W. Borowczyk ze stejnojmenné prózy Stefana Žeromského (poprvé vyšla časopisecky v letech 1906-1907), v níž se klasik polské literatury nejvíce přiblížil hnutí Mladé Polsko následujícímu dobový modernismus. Příběh padlé dívky, která uvízne v osidlech zločinu, se stal pro spisovatele nejenom záminkou k rozvinutí lyrismu, ale i k polemice s pokryteckou morálkou měšťácké společnosti. Borowczyk naopak zdůraznil prvky pokleslého žánru (motiv erotický a motiv zločinu) a využil je při působivé rekonstrukci dekadentního a secesního stylu epochy přelomu století. Snímek se vyznačuje velkou výtvarnou invencí a scénografickou precizností - ze 72 dekoračních celků bylo pouze 12 realizováno v ateliéru, většina užitých rekvizit, kostýmů a dekorací je dobově originální. Ke stylové jednotě a původnosti přispívá i romantická Mendelssonova hudba provázející dominantní scény.

Martin Krištof

TICHÝ HLAS

Film rozpráva o mladej žene, ktorá je frustrovaná smrťou otca a životom svojej matky - alkoholičky. Dievča, ktoré matka prezýva "L.V. - Little Voice" má veľmi uzatvorenú povahu. Takmer nerozpráva a nevychádza z domu, s nikým sa nestýka a jedinú útechu nachádza pri počúvaní gramofónových platní, ktoré zdedila po svojom otcovi, s nahrávkami slávnych speváčok 50. rokov. Bez toho, aby si to uvedomovala, dokáže tento spev dokonale napodobniť. To chce využiť priateľ jej matky, ktorý pracuje v showbusinesse a chce "L.V." prehovoriť k verejnému vystúpeniu. Pod vplyvom neočakávaných udalostí sa však po ňom veci vyvíjajú inak a navyše sa zdá, že "L.V." konečne nachádza i spriaznenú dušu...

Režisér Mark Herman sa narodil v roku 1954 v Bridlingtone v Yorkshire. Do roku 1983 študoval v meste Leeds grafický dizajn. Neskôr, až do roku 1986, študoval na Národnej filmovej a televíznej škole. V roku 1987 získal Oscara za najlepší zahraničný študentský film za snímku See You At Wembley, Franky Walsh (Uvidíme sa vo Wembley, Frankey Walsh). Napísal niekoľko zbierok poézie a text k piesni skupiny The Christians (Ideal World - Ideálny svet).

Martin Krištof

Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Olomouckého kraje.
Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory studentů FF UP,
a v žádném případě nemohou být chápány jako oficiální názory Olomouckého kraje.

redakce: Petr Klarin Klár, Kateřina Švecová, Michal Balák, Kateřina Višinská,
Iva Ducháčková, Alena Brožová, Zuzana Pavková, Martin Krištof,
Renata Vášová, Kateřina Sigmundová