| ČT 27. 4. 2006 | 19.00 Moravské divadlo | ||
| Marina Carr | |||
| U KOČIČÍ BAŽINY | |||
| Moravské divadlo Olomouc | |||
| / slavnostní zahájení festivalu | |||
 |
| Exploze silných citů a vyhrocených vášní v magickém světě irské krajiny obydleném plnokrevnými venkovany, křehkými labutěmi i duchy zemřelých. |
| překlad | Blanka Křivánková |
| režie | Roman Groszmann |
| scéna a kostýmy | Sylva Marková |
| hudba | Pavel Helebrand |
| dramaturgie | Alice Taussiková Jan Šotkovský |
premiéra | 13. 1. 2006 |
| Hester Swanová | Naděžda Chroboková |
| Kartágo Kilbride | Martin Mňahončák |
| Josie Kilbridová, dcera Hester a Kartága | Kateřina Ondrejková / Lucie Horná |
| Paní Kilbridová, Kartágova matka | Vlasta Hartlová |
| Monica Murrayová, sousedka | Ivana Koktová |
| Kočičí žena, žije na bažinách | Ivana Plíhalová |
| Xavier Cassidy, bohatý farmář | Miroslav Hruška |
| Carolina Cassidyová, jeho dcera | Vladimíra Včelná |
| Páter Vrba | Josef Bartoň |
| Duch opatrovník, přízrak | Pavel Juřica |
| Duch Josefa Swana | Jan Musil |
| Mladý Dunne, číšník | Zdeněk Svobodník |
| Houslistka | Tereza Vrbová / Markéta Zemanová |
| Číšníci | členové technického personálu |
| (…) První půle vrcholí v nejlépe zvládnuté scéně inscenace – svatbě Kartága a Caroliny. Na jevišti jsou snad všechny postavy, vzniká čilý ruch a ve chvílích, kdy Kartágova matka, paní Kilbridová (výborná Vlasta Hartlová), přednáší svůj slavnostní přípitek, diváci nadšeně tleskají. Svatba končí v bláznivé tancovačce podpořené agresivním stroboskopickým osvětlením. Konečně divadlo, ze kterého do hlediště prýští emoce. |
| Peter Páluš, Olomoucký den / 20. 1. 2006 |
| Síla příběhu je právě v prožitku osudovosti, postavené na opravdovosti, jež nepřipouští kompromis. V tomto směru se podařilo režiséru Romanu Groszmannovi vytvořit z kontrastních sfér přímo hrůznou symbiózu neodvratitelnosti, shodnou pro svět duchů a lidí. I když je hra naplněna hektickým dějem s lyrickými akcenty vůči Josii Kilbridové, lze hovořit o hře psychologické. Psychika postav byla pro jejich jevištní modelaci, ale i pro samotný konflikt naprosto nezbytná.
Herci byli hrou zaujati a pro její vyznění udělali vše, co bylo v jejich silách. Naděžda Chroboková po delší době dostala příležitost prokázat své umění. Vytvořila silnou a přesvědčivou postavu, jíž hlediště věřilo a s níž cítilo. Diváci výkon Naděždy Chrobokové patřičně ocenili. Logický protějšek jí vytvořil v roli Kartága Martin Mňahončák. (…) Trojúhelník uzavřela (vlastně vytvořila) líbezně prostá a přitažlivě majetná Carolina. Lidský rozměr jí logicky určila Vladimíra Včelná. Hrála jakoby bezděčně, ale její dramatický projev byl výslednicí náročného hereckého studia. Inscenaci lze považovat za dobré kolektivní dílo v tom pravém slova smyslu. |
| Bohumír Kolář, www.olomouc.cz / 16. 1. 2006 |
|
U Kočičí bažiny |
| Symbol labutě |
| Jaký má význam to, když za sebou v Kočičí bažině táhne Hester mrtvou labuť? Labuť hraje v irské mytologii obrovskou roli, od Childern of Lir až po Yeatse. Já z toho motivu také čerpám. Od svých deseti do sedmnácti let jsem žila u jezera, takže jsem měla dost času labutě pozorovat. Říká se, že labuť je pták duše – jednou jsem viděla, jak zastřelili labutího samce. Jeho družka kolem něj kroužila. Ležel tam s hlavou na zemi, povislým krkem. Mají nádherné krky. Ten se trochu nadzvedl a pak zase poklesl, samec byl mrtvý. Samice u něj dva dny hlídkovala, pak přestala. Další rok měla jiného druha. (...) Labutě mívaly nedělní čajové dýchánky. Bývaly doby, kdy se všechny na jezeře sešly. I když byly předtím z jezera vytlačeny? Ano, i tak. Vracely se tam o nedělích s mláďaty. Nebo to možná bylo tím, že jsem vždycky v neděli odpoledne bývala doma. Na jezeře se seskupilo velké hejno labutí. Labutě si velmi hlídají svá teritoria, takže pokud tam nebyl nějaký vztah k těm ostatním, nemohly by se jen tak na jezeře zastavit. Když zemřela moje matka, všechny labutě se vrátily, což bylo dost ohromující. Byl to velmi studený leden v roce 1981, strašná zima, neprůjezdné cesty, ale když její tělo vynášeli z domu, všechny labutě se vrátily. Prostě tam byly. Vždycky je milovala, a tak si myslím, že se přišly rozloučit. |
| Carr a duchové |
| Myslíte si, že jsou kolem nás duchové zemřelých? Myslím, že je má kolem sebe každý. Víte, co jsou zač? Někdy ano, někdy nemám tušení. A ti duchové, které znáte? Kdokoli, počínaje duchem mé matky, přes někoho, o kom se mi zdálo, až po duchy postav, o kterých píši. Můžete se s nimi pohádat nebo pobít, bojovat s nimi. Jak by to probíhalo? Je to stav při vědomí? Je to stav mezi spánkem a bděním. Jednou jsem duchovi dala pěstí. V určité fázi života vás mohou navštívit duchové, a to, jak to probíhá, záleží na tom, v jakém jste stavu. Já nevím, v jakém jsem tehdy byla stavu, ale jednu noc jsem se pohádala a pobila s duchem, pohltilo mě to. Snažila jsem se ze všech sil dostat se ke světlu a rozsvítit, ale trvalo to věky. Nakonec se mi to podařilo a duch zmizel… |
| z interview Mariny Carr s Mikem Murphym |
|
Černá labuť |
| Tragédie je často následek fatální neznalosti sebe sama. Marina Carr toto pravidlo mění. Její postavy umírají kvůli přílišné znalosti sebe sama. Pravda je zabíjí. A ony vždycky věděly, že se tak stane. |
| Frank McGuinness o dramatice Mariny Carr, Guardian / 29.11. 2004 |