První krok za hranice…
Za námi jsou první dny festivalu, první číslo Zpravodaje, první dojmy. Inspirující setkání, překvapení, nečekané příhody.
První pohár prý hasí žízeň, druhý probouzí veselí, třetí rozkoš a čtvrtý bláznovství; první zdání mnohé oklame; první omyl si
zaslouží shovívavost; první láska je jen jedna. Co z toho platí o nás? Všechno je jednou poprvé…
Do festivalového dění se vrháme po hlavě, i když je to neznámé a někdy možná nebezpečné. Prožili jsme už Jeden den Ivana
Děnisoviče, objevili tajuplné Znamení kříže a oněmělí posvátnou hrůzou jsme byli svědky Zatmění. Naše mysl je čistá, ale tabula rasa se postupně
zaplňuje festivalovými zážitky. Na dveře klepe Orchester Titanic, do jinak poklidného města Olomouce vtrhne Ignorant a šialenec a aby toho nebylo málo,
na vlastní kůži pocítíme také Prvotní příznaky ztráty jména.
Jsme na začátku, ještě nás obklopuje věčný svit neposkvrněné mysli. Kdo ví, jak to všechno skončí? Na to teď nemysleme,nechme se unášet magickou
neopakovatelností a dovolme naší fantazii, aby se vznášela na křídlech múz. Překročme spolu hranice států i hranice skutečnosti…
Naďa Satková
ORCHESTER TITANIC
Divadlo Alexandra Duchnoviča vzniklo v roce 1945 jako Ukrajinské národné divadlo se
sídlem v Prešově a zaměřovalo se na šíření divadelního umění na území východního a severovýchodního Slovenska.
K přejmenování na Divadlo Alexandra Duchnoviča se dvěma uměleckým soubory (činohra a Poddukelský umelecký ľudový súbor - PUĽS) došlo v roce
1990. Soubor hrál zpočátku rusky, později přešel na spisovnou (mírně modifikovanou) ukrajinštinu a v posledních deseti letech hraje v rusínštině.
DAD je momentálně jediným profesionálním divadlem na světě hrajícím v tomto jazyce. V Olomouci nám představí inscenaci Orchester Titanic, která
je zároveň režijním debutem scénografa Jozefa Cillera. Hra současného bulharského dramatika Christo Bojčeva se zabývá hledáním smyslu života střední generace.
-mst-
Ignorant a šílenec se dnes
objeví na scéně Moravského divadla
Že to není nic divného, protože všichni herci jsou tak trochu blázni? Jenže tihle dva přijeli ze Slovenska a je jich pět.
Inscenací Ignorant a šialenec se představí Slovenské národné divadlo Bratislava, kde titul Thomase Bernharda zrežíroval
Jan Antonín Pitínský. Od premiéry v loňském lednu sklízí toto první jevištní provedení hry na území bývalého Československa
jen chválu. V září získalo čtyři DOSKY 2005, obdobu našich Cen Alfréda Radoka, a to za režii, kostýmy, scénu a ženský
herecký výkon pro Ingrid Timkovou (český divák si ji vybaví z filmů Návrat ztraceného ráje, Horem pádem či Jak se krotí krokodýli).
Slovenští kritici ale kladně hodnotí všechny protagonisty této bizarní grotesky o vyšinutých lidských vztazích, o umění,
které se stává samoúčelným a prázdným, i o lidech, kteří si nemají co říct, ačkoli mluví bez přestání. Vedle Timkové
v roli operní pěvkyně, která se připravuje na více než dvoustou reprízu Mozartovy Královny noci a bojuje svůj směšný zápas
o mizející talent, vyzdvihují recenze také Ľuboša Kostelného (opět známý českému diváku - z Rebelů, Slunečního státu nebo
Podvraťáků) jako jejího mnohomluvného obdivovatele Doktora - ignoranta a Dušana Jamricha coby jejího příživnického Otce
- šílence. Chválí také abstraktní scénu posetou růžemi připomínajícími šípy, Pitínského práci s temporytmem či netradičním
Bernhardovým textem. Tento významný rakouský autor dvacátého století, který se kromě svého díla proslavil skandály,
přičemž jeden z největších vyvolal po své smrti, když v závěti zapověděl uvádění a vydávání svých děl v Rakousku, totiž nepoužíval
interpunkci. O Pitínského inscenaci se proto často píše jako o činoherní opeře z operního prostředí.
Tam totiž Ignoranta a šílence autor situoval při psaní pro salcburský operní festival, kde měl titul v roce 1972 premiéru.
Při ní Bernhard ztropil další slavný skandál. Požární služba tehdy nedovolila vypnout nouzové osvětlení a nebyl dodržen
jeho požadavek úplné tmy. Rozlícený Bernhard na tom později postavil svého Divadelníka (u nás inscenován v Divadle Na zábradlí
- kým jiným než J. A. Pitínským). Pokud by to přineslo vznik kvalitní hry, byť již ne od Bernharda zesnulého v roce
1989, nechť Ignoranta a šialenca dnes o sedmé večerní provází pořádný skandál…
-hh-
PRVOTNÍ PŘÍZNAKY ZTRÁTY JMÉNA
Sobotní den plný zahraničních divadel uzavře Teatr Novogo Fronta původně pocházející z Ruska, ale nyní už po většinu
času působící v Praze. Do Olomouce přicestovali se svým představením Prvotní příznaky ztráty jména, které již posbíralo
celou řadu ocenění a pochvalných recenzí. Kreativita a prezentace představení TNF je působivá jak díky škále, tak i různorodosti, od
pouličního divadla a improvizovaných scén až po vzrušující a režírované hry na klasických divadelních scénách. Divadelní
kritici popisují práci divadla jako „horkou taneční grotesku“ či „tanec na hranici“. Prvotní příznatky ztráty jména vypráví
příběh člověka, jenž hledá svou identitu a neměnné lidské hodnoty v nesvobodném světě za železnou oponou. Jedná
se o divadelní adaptaci deníku nalezeného v šatně uralské továrny Vtorčermeter na podzim
roku 1984 ve Sverdlovsku v bývalém Sovětském svazu. Popis cesty hrdiny po hierarchii lidských
hodnot je působivou existenciální zpovědí člověka, hledajícího své místo v nesvobodném socialistickém světě.
-mfn-
Obyčejný člověk a pokroucené obyčeje
V páteční podvečer vyprodané Divadlo hudby shlédlo představení Divadla v 7 a půl Jeden den
Ivana Děnisoviče s podtitulem „sedm statečných“. Inscenace vzniklá na motivy Solženicynovi
známé novely v režii šéfa divadla M.T.Růžičky patří do projektu „S komunisty se nemluví“.
Ivan Děnisovič (J. Grundman) je v divadelním ztvárnění jedním ze sedmi statečných, kteří stojí
proti nástrahám běžného dne v pracovním táboře. Ti mají za protihráče jednak agresivní hlas
reproduktoru, jež hrdiny úkoluje a sekýruje, jednak proradného Feťukova, práskače hraného paradoxně
ženou (K. Kalousová). Ta je také příčinou většiny konfliktů a tím hybatelem jevištního dění.
Tím dalším je pak akcentace osobních zpovědí hrdinů – ve vyprávění o domově a příčinách toho, proč se do tábora dostali,
mají herci příležitost k pronikavým ztvárněním charakterů.
Scéna je zaplněna rozličnými prázdnými dřevěnými konstrukcemi, jejichž významy se během
putování Ivana Děnisoviče dnem mění. Musí se pracovat, aby parta dostala dostatečný příděl jídla
a o to se stará Ťurin (M. Siničák). Ten také obstarává kontakt s vedením tábora, umravňuje dění
uvnitř party. Feťukov způsobuje stále větší potíže a divák má možnost zhlédnout obraz různorodého
kolektivu, stmelujícímu se proti hrozícímu nebezpečí. Režisér své hrdiny oblékl v saka,
aby tak zdůraznil mj. jejich důstojnost. Každý z herců v přesné stylizaci prochází pravidelnými prohlídkami a drží si odstup od
opakovaného ponižování.
Představení v závěru přechází v obraz, v němž hudba, která diváka po celou dobu přesně
vedla, najednou nutí slavit sílu vězňů. Reflexe komunistického násilí pak není tichou pietou,
ale adorací hrdinů – lidské typy obyčejných lidí, a přitom kovbojů v posledním obraze zastavují
a divák plesá nad tím, kterak oslava jejich síly dokáže být nekřiklavá. Nikdo slušně nedokázal
mluvit s nimi a oni mlčíc vzkazují, že s komunisty se nemluví.
Jan Žůrek
„Už si začínám zvykat na zápřah“
Rozhovor s Janem Grundmanem, hercem brněnského Divadla v 7 a půl a představitelem Ivana Děnisoviče
Jak se Vám hrálo na Floře? Ptám se hlavně s ohledem na to, že jeviště Divadla hudby je mnohem
menší než váš hrací prostor v Divadle v 7 a půl…
Na začátku jsme opravdu měli obavy, že je prostor příliš malý. My navíc hrajeme v aréně, tady
je to klasické kukátko, takže jsme museli, co se prostoru týče, hodně improvizovat. Ale myslím si,
že diváci byli vesměs výborní a díky tomu se to jakžtakž povedlo.
Roli Ivana Děnisoviče jste přebíral po kolegovi, který z divadla odcházel, jak se naskakuje do rozjetého gulagu?
Je to strašně těžké, protože se to děje v rámci sezóny. Skoro každý den se hrálo, takže nemohlo proběhnout žádné kontinuální
zkoušení, naučil jsem se text, pak se dala jedna zkouška, kam mám chodit a podobně, potom už jsem zkoušel vlastně
jen naostro při představení.
Angažmá v Divadle v 7 a půl je Vaše první po absolutoriu na JAMU. Jak je v pracovním procesu?
Je to příjemné. Už i proto, že 7 a půlka je malý kolektiv složený z mladých lidí, díky čemuž si rozumíme. Kdybych nastoupil
do většího divadla, bylo by to pro mne problematičtější.
Takže neuvažujete o přechodu do nějakého většího divadla?
Zatím určitě ne.
I herecky Vám to v Divadle v 7 a půl vyhovuje?
Rozhodně. Jsou tam prvky jak realistického herectví, tak psychologického, ale i odlehčení, vypadává se z role... Je to hodně
těžké, mám se ještě co učit.
Postava Ivana Děnisoviče je navíc
dost náročná a vůbec celý text
hodně složitý a ponurý, i když má
samozřejmě i odlehčenější pasáže…
V 7 a půlce se vesměs dělají takovéto inscenace, hraji prakticky ve všech, takže si už začínám zvykat na zápřah. Ten se vždycky netýká jen jedné konkrétní
osoby, ale všech herců. Představení musí klapat jak dobře promazaný stroj.
A s komunisty se nemluví?
S komunisty se nemluví... vůbec jsem nevěděl, že má inscenace takový podtitul, dneska jsem to slyšel poprvé.
Jak se tedy stavíte ke komunismu?
Inscenace mluví proti němu, Vy se o stoupající preference komunistické strany zajímáte, nebo
je Vám to jedno?
Jedno mi to není, ale že bych proti komunismu nějak brojil, tedy v současné době, to ne.
Ale kdyby se zase měli komunisté dostat k moci, byl bych určitě proti.
Momentálně zkoušíte něco nového?
Zase jde o autorské divadlo v 7 a půlce, kompilaci Bergmana a autorských nápadů. Bude se to jmenovat Uprostřed noci
v temném domě a premiéra by měla být 2. června.
Hana Hejduková a Michaela Stránská
Zázraky kříže
„Jsem takový, protože jsem ve znamení…“ Ale to po křtu nemusí být pravda. Znamení kříže je „bláznovstvím těm, kdo jsou
na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1 Kor 1, 18).
Jedno z vrcholných děl španělského
dramatika Pedra Calderóna de la Barcy se v originále jmenuje La devoción de la cruz, tedy
Oddanost kříži. Název tak vyjadřuje hlavní myšlenku barokní doby – náboženskou a morální
tématiku založenou především na symbolech. A právě zbožnost, boží vůle a zázraky jsou hodnoty,
které dnešní člověk (žijící ve světě rozumu a důkazů) jen stěží dokáže pochopit. V tom je
zřejmě největší problém celého představení. Divák buď přijme barokní symboliku a patos nebo
ne. Hostující režisérka Městského divadla v Brně, Hana Burešová, se pokusila dílo španělského velikána
přiblížit dnešnímu publiku. A dodejme, že úspěšně. Vyrovnala se nejen s Calderónovým
veršem, ale i s pojetím chápání barokního světa. Oporou jí byl především Calderónův text, tak
vynikající hudba Vladimíra Franze, zajímavá scénografie a samozřejmě herecké výkony.
Sám příběh nabízí mnoho - dozvídáme se o nejasném původu hlavního hrdiny, osudové šílené
lásce, žárlivosti, vraždách, nenávisti, nenávisti, pomsty, incestu, a hlavně o zločinu a trestu.
Na jevišti běsní vášně. Především mezi mileneckou (nakonec sourozeneckou) dvojicí Eusebia
(v podání charismatického Petra Štěpána) a Julie (hraje ji výborná Helena Dvořáková). Skvěle sekundují
Ladislav Kolář jako Juliin otec a Viktor Skála v roli venkovana Gila. Právě Gil a jeho žena
Menga mají v dramatu funkci komiků, kteří odlehčují dusnou atmosféru. Herecké výkony jsou
jednou z nejdůležitějších složek celého díla. Herci své role prožívají naplno, trpí, milují i nenávidí
do morku kosti. Jejich monology jsou pojaty jako zpověď nejen svému partnerovi, ale i bohu.
Vše dokresluje podmanivá hudba Vladimíra Franze. Chorály se střídají s jemnými akordy,
zapojují se varhany a smíšený sbor. Ve scéně, kdy je Julie zaslíbena bohu, chorál naplno
vystihuje odevzdání a osudovost hlavní hrdinky. Zajímavé je i pojetí kostýmů. Eusebio připomíná
japonského samuraje, a i jeho druhové ve zbrani evokují svými kostýmy kovboje či mušketýry.
Julie zůstává v bílých šatech pouze do té doby, než se rozhodne pomstít svou pýchu.
Mění se k nepoznání. Chlapecké oblečení a obarvené vlasy symbolizují i její počínání - stala
se vražedkyní. K nejvýraznějším divadelním prostředkem v tomto představení však zaujala
scénografie. Jednoduché a strohé členění scény, několik pohyblivých kulis, které vytvářejí
perspektivu, má svůj zvláštní půvab. Použity jsou pouze barvy bílá a černá - a s podivem to stačí.
Rozehrává se tak hra světel a stínů a výrazně se uplatňuje šerosvit. Zvolené barvy dokonale
souzní s vyzněním příběhu - barokní svět je černobílý - pravidla jsou jasně dána, kdo je poruší,
zahyne. Tak končí i Caldeónova tragédie. Avšak smrt je u něho vykoupením, odpuštěním, ale
i zázrakem, jelikož bůh je milosrdný a odpouští každému, kdo se kál ve znamení kříže.
-pssst-
„Diváci v zásadě touží zažít něco velikého, “ říká Hana Burešová,
režisérka inscenace Znamení kříže Městského divadla v Brně
Došlo převozem z Brna do Olomouce v představení k nějakým změnám?
Prostor jeviště je skoro stejný, jen v Brně je trochu užší, takže tam scéna působí opravdu
jako v černém rámu, jako v černé krabičce. I opona je černá. Ta vaše železná také nefunguje
špatně, ale nešlo to s její pomocí ze všech stran uzavřít. Ale jinak si myslím, že představení
příliš neutrpělo.
Takže jste s ním byla spokojená?
Na to, že se hrálo v cizím prostředí po dlouhé době dvou měsíců se dvěma záskoky, kterých
si snad ani nikdo nevšiml, ano. Samozřejmě výtvarná stránka na zájezdu vždycky utrpí,
musí se přizpůsobit i světla, technika není úplně přesná...
Kdo chce vidět Znamení kříže opravdu hezky, musí přijet do Brna.
Proč jste si k inscenování vybrala zrovna Calderónovo Znamení kříže?
Vlastně nemám vůbec ráda veršovaná dramata. Mým hnacím motorem k inscenování tady
byl duchovní obsah a vášeň, která je v textu ukryta. Samozřejmě i úžasný, dobrodružný
příběh, zvláštní svět divných bláznů, které mám ráda. Zajímá mě téma sluhů a pánů apod.,
jejich archetypální vzorce chování, ale i charakterů…
U této inscenace se nemůžu nezeptat, věříte v Boha?
To je intimní otázka, ale… snažím se. Věřím. Ale myslím si, že moje víra asi ještě není dostatečná.
Inscenace měla pozitivní ohlasy u kritiky, stejně tak je momentálně chválen melodram Smrt Hippodamie
v Městském divadle ve Zlíně. Myslíte, že se nějakým způsobem na jeviště vrací patos?
Bylo by rozhodně zajímavé, kdyby se zase uchytil na českých jevištích. Myslím takový ten pravý
dramatický patos. Pro mě i jako diváka by to bylo určitě zajímavé. Ale obávám se, že to
nebude všeobecný trend, neboť Češi mají k patosu trošku ironický vztah a nedůvěru. Proto
je i pro herce těžké se do něj pouštět s vědomím, jak to na lidi působí, a také že se místy
bojí, aby nebyli falešní. Podle mě určité kusy patos absolutně vyžadují, neměli by se za
něj stydět ani herci, ani diváci,kteří by ho k sobě měli nechat proniknout. Ale nesmí
jít o takový ten sebedojímavý patos, sentimentální, kýčovitý a podobně. Herci ho musí mít
pod kontrolou. Diváci v zásadě touží zažít něco velikého, chtějí situaci spoluprožít s herci.
Vaše inscenace jsou vždy hodně muzikální, výtvarné, zabýváte se Vy sama nějakým jiným uměním,
malujete, nebo třeba hrajete na nějaký hudební nástroj?
Ne, je to zajímavé, ale až takové vlohy nemám. Nikdy jsem se neučila na žádný hudební
nástroj, jen jsem trochu amatérsky zpívala, když jsem ještě měla hlas. Zájem o hudbu je
u mě spíše zájmem posluchače, tedy člověka, který muziku radostně prožívá. S malováním
je to podobné. Ne, že bych byla absolutní dřevo, ale talent také ne. Režisér vlastně umí
ode všeho trošku a dokonale nic. Nemám žádné zvláštní schopnosti, jen mám umění
ráda. Speciálně muziku. Zdá se, že s ní i umím hodně pracovat, alespoň skladatelé to
ří kají. Výtvarnou stránku zase často řeší můj muž Štěpán Otčenášek, který dělá dramaturgii
mým inscenacím a často mi také pomáhá nalézt výtvarnou koncepci.
Inscenujete většinou starší, často barokní, klasicistní texty, Vaše režie
dramatizací Terryho Pratchetta jsou zase ze světa fantazie, nikoliv
šedé současnosti. Chystáte se pracovat na nějaké nové hře vypovídající o dnešku?
Už jsem v Divadle v Dlouhé v roce 2003 režírovala Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou.
To je taková skoro reality play z naší žhavé současnosti. Ale někteří diváci mi tehdy říkali,
že mě jí není hodno. Což svědčí o mém zařazení do jakési škatulky vznešeného umění.
Jenže to je nesmysl. Nebráním se žádnému žánru nebo poloze, velice ráda je střídám.
Dělám to, co mě zajímá, aniž bych si vytipovala nějaký přísně určitý směr. Ze současnosti
jsem dělala ještě třeba vztahovou hru Joea Penhalla Láska a porozumění, která měla českou
premiéru v Divadle Ungelt. Současným textům se nebráním, jen jich pro sebe neshledávám
příliš zajímavých.
Je pro Vás inscenování starších her jakousi výzvou oživit zdánlivě mrtvé texty, nebo Vás zajímají
spíše hodnoty v nich?
Spíše to první. Říkám si vždycky, co na tom asi diváky mohlo zajímat. A doufám, že co mě
baví, mohlo by se třeba zalíbit i pár dalším divákům. Co momentálně připravujete, ať už v Brně či jinde?
Koncem května začnu právě v Brně zkoušet Kleistova Amfitriona.
Jde zase o hru ve verších, třeba to nebude nikoho zajímat, ale… uvidíme.
Hana Hejduková, Pavla Štorková
Nohama na zemi, hlavou v oblacích
Málokteré představení tolik vystihuje motto letošní DF jako právě continuovské Zatmění. Pohyb
po hranici skutečnosti a po hranicích vůbec je neoddiskutovatelně jednou z hlavních hnacích
sil tohoto souboru. Ba co víc, jsou nám divákům průvodcem, pomocníkem pro překonání hranic
příběhů a point, jemně nás směrujícím k vytržení. K prožitku emocionálnímu, nezakalenému
touhou porozumět vyprávění. A umí to moc dobře. Tvůrčí tým se tentokrát nechal inspirovat příběhem člověka.
cirkusovýČlověka nového, čerstvě zrozeného, tápající ho. V rychlých prostřizích nám předkládají vize
vzniku, sebeuvědomování, zkoumání, odvahy, zmatení, strachu, osamělosti, touhy, lásky, víry.
Při všech těchto klíčových projevech existence nejsou lidské postavy na scéně samy. Vždy
je jim nablízku nějaká bytost zvenčí, ze světa přesahující ho lidské chápání. Ať jsou to tvořící
a pomáhající či ničící a ubližující živelné demiurgické postavy anebo andělé čistí i ti padlí.
Spolu pak tvoří pnutí na hranici. Touhu po přesáhnutí sebe sama, na druhou stranu...
Letošní premiéra ansámblu ze Švestkového Dvora u Malovic byla ovšem zvláštní hned
z několika důvodů. Jednak se soubor vrátil zpět ke svým kořenům tkvícím v loutkovém
divadle, aby je obohatil o zkušenosti nabyté mezitím dlouhou cestou divadelním světem, jednak
se po dlouhé době vrátil, a to doslova, „nohama na zem“. Proto se mohl i divákovi obeznámenějšímu
s jejich tvorbou naskytnout zcela nový zážitek. Horizontální pohyb převažuje
nad vertikálním. Harmonie obrazů a dějů dává vzniknout ladně plynoucí montáži, která
akcentuje precizní hereckou práci s loutkou a její interakci se scénou, rekvizitou, světlem.
A hudbou. Hudbou výraznou, modulující situace a jejich prolínání. Vše tak lehce, přirozeně
a plně, že je snadné nechat svou rozumovou, analyzující a interpretující část vypnutou
a oddat se síle emocím vyvolaným obrazy.
Ba naopak, je těžké popisovat zážitek tak niterný a křehký, jakým je každá divácká spoluúčast
na continuovském představení. Odnášíme si jakousi znovuprožitou zkušenost. Vzpomínku na vlastní vzpomínky
oživené a obohacené, očištěné. A o to tu jde především.
- pírko -
Rozhovor s Pavlem Štouračem, režisérem inscenace divadla Continuo: Zatmění
Pírko: První zahřívací otázka je nasnadě. Jak to v olomouckém šapitó podle Vás dopadlo?
Pavel Štourač: To je otázka spíše na diváky, ale z naší strany je to jako vždycky v Olomouci. To
znamená strašně příjemné publikum, které je přející, vděčné, ale zároveň divadelně vzdělané.
Je i cítit, že to je obecenstvo, které už něco vidělo a má díky festivalu možnost zažít konfrontaci
české i zahraniční divadelní scény.
P: Vaše nová inscenace je odlišná od těch, které jsme mohli vidět v minulých letech. Čím to je?
P Š: My totiž vždy tvoříme v takových etapách, v jejichž rámci vzniknou vždy dvě nebo tři inscenace,
které nějakým způsobem odráží to, co nás zajímá. Takže je potěšující, že ta dnešní byla
vnímána jako odlišná, protože jakmile budeme pořád stejní, znamenalo by to, že stárneme
nejen fyzicky, ale i duchovně, a bylo by to varování, že je na čase něco se sebou udělat.
Nevím, jestli je to k lepšímu nebo horšímu, nicméně určitě je to jinak. My jsme se v období,
kdy vznikaly inscenace jako Život v peří, Circus Distown, Daleko k dotýkání a Letokruhy, hodně
zabývali akrobacií, cirkusovými technikami, no a ten cirkus s námi samozřejmě pořád je.
Řekli jsme si, že hledání, čím z cirkusu by se dalo obohatit divadlo, by mohlo samozřejmě
pokračovat, jenže se potřebujeme znovu ujistit, jestli umíme pracovat i na zemi a jestli ten
pří běh dokážeme takto říct. Takže jsme se vrátili k loutkám, se kterými jsme začínali.
To bylo naše první období, kdy vznikaly inscenace Mrakavy, Legenda o princi Filipovi apod.
Byli jsme loutkáři a nikdy jsme jimi nepřestali být, protože je to věc, která se člověku zaryje
pod kůži. A kdo je jednou loutkář, tak už potom animuje celý svět. Snaží se hýbat objekty,
materiálem... Potom následovalo období pouliční etapy, kdy jsme dělali průvody, velké loutky,
potom věci přímo pro šapitó. Teď jsme zase na začátku něčeho nového.
P: Považujete se za průkopníky, inspirátory divadla svého druhu u nás?
P Š: Samozřejmě by bylo strašně lichotivé něco takového říct, ale já si netroufám. Myslím, že stejně
jako my jsme byli inspirováni některými skupinami, které předcházely a razily nějakou cestu,
takže jsme součástí nějakého proudu. Věci, které děláme jsou pokračováním a rozvíjením proudu
alternativního a ambulantního, kočovného divadla, loutkového divadla, vlastně obou divadelních
reforem. Pokud naše práce někoho inspiruje, je to jenom dobře. Nevnímám nás však jako
průkopníky, je to prostě práce s tím co nás baví.
P: Místem výměny zkušeností a možností nechat se inspirovat, je jistě Váš pravidelný prázdninový projekt Kratochvílení...
P Š: To je určitě věc, která nás hodně obohacuje, protože já se pořád snažím mít kontakt s lidmi,
kteří jsou na začátku své divadelní cesty. Jsou totiž nezatížení tou hromadou věcí, které člověk
po patnácti letech v oboru bere jako samozřejmé. Vytvářejí se automatismy, návyky. Ty je
potřeba stále rozbíjet a být na sebe strašně přísný a kritický. Takže mladí lidé se k nám přichází
učit a já se zároveň učím od nich. Kratochvílení je velkou dílnou a my teď na podzim začneme
ve spolupráci s několika dalšími evropskými institucemi projekt, který se jmenuje „středoevropská
putovní laboratoř“. Ten by měl být zaměřený hodně na výzkum a na koncentrovanou
hereckou práci, protože v provozu, v kterém Continuo je, často nezbývá čas na znovuvzdělávání
a znovuhledání inspirace. Proto chceme s našimi partnery oslovovat mladé lidi. A to třeba
i ty, kteří nemají s divadlem zatím žádnou zkušenost. Vtáhnout je a spolu s nimi hledat
další cestu, jak divadlo může v dnešní době fungovat.
P: Vždy mě zajímalo, jak u Vás vypadá všední den ve Švestkovém dvoře? Žijete tam všichni? Trávíte spolu volný čas? Nakolik je pro
Vás práce i životním stylem?
P Š: Je to stoprocentně životní styl. Tohle prostě nemohou dělat lidé, kteří to chtějí jenom zkusit anebo mají jiné angažmá
a ještě hrají v Continuu. U nás je každý na plný úvazek, součástí skupiny. Ti lidé spolu žijí, spolu připravují představení,
podílejí se na technické práci, staví šapitó, řídí auta, vaří si spolu atd. My říkáme, že je to komunita, protože komuna není
přesný výraz. Každý z nás má své soukromí, svůj život.
P: Děkuji za rozhovor.
P Š: Také děkuji.
- pírko -
Verejný nepriateľ z Nitry
„Okolo poloviny šestnáctého století žil na březích Havoly obchodník koňmi, jménem Michael Kohlhaas,
syn učitelův, jeden z nejpoctivějších a zároveň nejneštastnějších lidí své doby. Tento zvláštní muž
mohl být považován až do svého třicátého roku za vzor dobrého státního občana. Měl v jedné vesnici, která se po něm ještě
jmenuje, dvorec, na němž se živil pokojně svým řemeslem a vychovával v bázni boží děti, jež mu manželka porodila,
k pracovitosti a věrnosti; nebyl jediný mezi jeho sousedy, který by se netěšil jeho dobročinnosti nebo spravedlnosti; zkrátka,
svět by musil žehrati jeho památce, kdyby nebyl vybočil v jedné ctnosti. Smysl pro spravedlnost učinil však z něho loupežníka
a vraha...“
Tak začíná novela německého autora klacisko-romantického období Heinricha von Kleista Michael Kohlhaas,
která se stala předlohou pro mnoho dalších zpracování. Nejznámější adaptací byl dlouho román Ragtime E. L. Doctorowa
proslavený filmovou verzí Miloše Formana. Kleistův text, který Thomas Mann označil za „snad nejpůsobivější prózu německého
jazyka“, napsaný na počátku devatenáctého století dle skutečného případu berlínského kupce, ale v roce 1999 zdramatizoval
István Tasnádi pro svého kmenového režiséra Arpáda Schillinga a hned vzápětí za ni v Maďarsku získal Cenu za nejlepší dramatický text.
Jeho jevištní podobu je možné letos vidět rovněž v Olomouci, ze Slovenska Tasnádiho Verejného nepriateľa přiveze Divadlo
Andreje Bagara Nitra. Hlavníroli v inscenaci Ondreja Spišáka ztvární Milan Ondrík, který je českému diváku možná známý
jako Adam Šangala ze stejnojmenného muzikálu nitranské scény, jehož záznam v prosinci vysílala Česká televize. Na jevištích naší
republiky jsme titul mohli potkat díky Divadlu Na zábradlí, kde ho v roce 2004 režíroval Jakub Krofta s Igorem Chmelou v hlavní roli.
-hh-
Adresát neznámý - Kresmann Taylor
V poslední dubnový den zažije Divadlo hudby smrtící sílu slova. Své strhující výkony před
mikrofonem předvedou na olomoucké scéně Jan Hartl v roli Maxe Eisensteina a Jiří Dvořák
jako Martin Schulse. Z magnetofonového záznamu uslyšíte hlas Josefa Somra. Právě hlas je zde
pro herce (vedle promyšlené mimiky a gestikulace) nejdůležitějším hereckým prostředkem. Jinak je
vše velmi civilní, jak scénografie, tak i kostýmy.
Autorka Kressmann Taylor byla před vydáním své drobné prózy Adresát neznámý nepříliš známou
spisovatelkou. Její nejslavnější dílo se dočkalo renesance až v roce 1995. Knížka však byla vydána
již v roce 1938, tedy pouhý rok před vypuknutím 2. světové války. Děj se odehrává ještě o 6 let dříve, kdy se Hitler postupně
dostával k moci. Na pozadí těchto historických událostí autorka vylíčila v krátkých, ale velmi hutných dopisech přerod silného
přátelství v nenávist. Předvedla, jak se z bývalého liberála stává oddaný nacista, který odmítá jakékoliv styky s židovským obyvatelstvem.
Jeho přítel ale mezi židy patří. Autorka dokázala ve své próze vyvrátit teorii o pasivitě židů, o jejich neschopnosti se bránit, bojovat a vracet rány.
-pssst-
Renata Kalenská, Lidové noviny
Nedělní program završí inscenace HaDivadla Renata Kalenská, Lidové noviny v režii J.A. Pitinského. Projekt vzniklý z řady novinových
rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi ,,veřejného života“ je jedinečnou a zásadní událostí současného divadelního dění u nás.
Nejedná se o pokus zachytit obraz současného světa, nýbrž specifickou formou položit řadu otázek.
Inscenace vznikla s tzv. garniturou starých herců HaDivadla (v období vnitřních sporů uvnitř souboru) a na jejich kvalitní výkony
se můžeme těšit. Nejedná se o politické divadlo, přesto by se dnešního člověka a společnosti mělo intenzivně dotýkat.
- žž -
šéfredaktorka: Michaela Stránská • redakce: Hana Hejduková, Jan Žůrek, Michal Blažíček,
Naďa Satková, Pavla Štorková, Jiří Pírko Šmirk
korektura: Veronika Zýková • fotografové: Tomáš Ruta, Martin Vosáhlo
kontakt: dflora@seznam.cz