Na viděnou, Moravské divadlo
Dneškem končí hlavní program festivalu. Rozloučíme se s Moravským divadlem a přemístíme se na Konvikt, který už všechny festivalové diváky jistě čeká s otevřenou náručí. Předtím, něž projdeme jeho pomyslnou bránou, ještě strávíme jeden den s Kráskou z Leenane, pocítíme hořkost odcizení a zažijeme jednu velkou Story. Pak už nebude nic bránit tomu, abychom se v prostorách Konviktu zcela pohroužili do tajů divadelních i filmových produkcí, nechali se unést skladbami účinkujících hudebníků a podívali se spolu se studenty Katedry výtvarné výchovy PdF UP na samotnou hranici skutečnosti.Nyní nám nezbývá než doufat ve vidinu suchých zítřků…

Michal, Míša

Z CIZOTY
Křehká a silná hra, ve které lidská dimenze jako měřítko světa vždy neplatí. Nicotnost existence nás spojuje se všemi žijícími bytostmi. Prchavost lidského života a osamělost v nás vyvolávají melancholii; stárnutí a ubohost člověčí tělesnosti v nás naopak mohou budit zoufalství, útočnost a vztek. Jandl však všechna tato témata zpracovává nanejvýš articifiálními jazykovými prostředky, čímž komiku proměňuje v tragédii a zkomičťuje tragično.

-kat-

KRÁSKA Z LEENANE
Hra současného dramatika Martina McDonagha, slavící úspěchy po celém světě, je intenzivní výpovědí o patologii mezilidských vztahů. Místy až bolestně krutý příběh dvou osamocených lidí (matky a dcery), žijících na drsném irském venkově, s sebou nese kromě velkého dramatického náboje i velmi pečlivou a překvapivou stavbu, mistrně vedené dialogy a také svérázný smysl pro humor.

-ns-

STORY
Dva newyorští mediální agenti, Andrew a Jennifer, úspěšně podnikají ve filmovém průmyslu. Náplň jejich práce je ovšem velmi podivná a diskutabilní. Živí se vyhledáváním osob ochotných sdělovat svoje životní osudy za účelem sepsání scénáře. S příběhy skutečných, reálných lidí nakládají velmi bezstarostně a každý, kdo uvízne v jejich pavoučí síti, je postupně omotán, vypreparován a odhozen.Crimp ve svém absurdním příběhu popisuje s velkou dávkou černého humoru vizi světa na konci tisíciletí, světa, který se vzdaluje normálnímu stavu, světa, který nás pohlcuje agresivitou, roztěkaností, ctižádostí, chamtivostí i cynismem.

-kat-

ANKETA s festivalovými diváky
(po shlédnutí představení Verejný nepriateľ)

1. Jak se Vám líbilo představení?
2. Viděl(a) jste i něco jiného na letoším festivalu? Co Vás nejvíce oslovilo?
3. Chystáte se ještě na nějaké další divadlo?
4. Co pro Vás znamená festival Divadelní Flora?

Jana (studentka, 23 let):
1. To představení se mi líbilo. Bylo krásný, čistý.
2. Líbilo se mi Teatr Novogo Fronta a taky Continuo.
3. Chtěla bych jít zítra na Z cizoty.
4. Těším se vždy na atmosféru, lidi, potkávání. Chodím i na koncerty.

Důchodce (60 let):
1. Jsem úplně nadšený zvláště z hereckých výkonů, líbila se mi i řada nápadů. Například koně a závody, polštáře jako děti atd. 2. Zatím se mi líbilo úplně všechno.
3. Jsem maniak, chystám se na všechno.
4. Mám rád různé divadelní festivaly. Chystám se i do Zlína.

Hubert Křižan (32 let):
1. Moc se mi to líbilo. Bylo to herecky i režijně vyvážené divadlo.
2. Viděl jsem toho poměrně dost. Toto představení bylo pro mě zatím vrcholem festivalu, ale neviděl jsem včera inscenaci J.A.Pitínského
3. Rozhodně se těším na Z cizoty a večer na Bezruče. Story jsem viděl už dvakrát, takže můžu skutečně doporučit.
4. Mám velmi osobní vztah k tomuto festivalu.

Alena Procházková (55 let):
1. Líbilo se mi velice.
2. Ještě jsem nebyla na ničem.
3. Bohužel víc toho už asi nestihnu. Kdybych měla víc času, tak bych se určitě na něco vypravila.
4. Mám se na co těšit.

Júlia Rybková (studentka, 28 let):
1. Velmi se líbilo. Zaujalo mě, že do Olomouce přijelo hostovat slovenské divadlo, tak jsem ráda, jako Slovenka, přišla.
2. Toto bylo mé první představení v rámci festivalu.
3. Chystám se ve středu do šapitó na Proroka Ilju.
4. Myslím, že si lidé najdou čas zajít do divadla spíš než během divadelní sezóny. A to je fajn.

Peter Páluš (student, 26 let):
1. V Čechách se takovýto typ divadla objevuje hodně málo. Brechtovské principy, ironizace, písnička, prostě všechny ty postupy, všechno to umějí podat. Kdyby ten příběh byl udělán jinak, tak by byl o ničem. Taková klasická Jánošíkovská story. Hodně se mi to líbilo. S tím, jaký mají herci odstup od rolí, vzniklo krásné, hravé divadlo.
2. Viděl jsem všechno. Zklamalo mě Znamení kříže. Ostatní inscenace byly hodně kvalitní.
3. Těším se na Proroka Ilju, ten text je totiž skvělý a navíc ve spojení s tímto souborem by mohlo vzniknout skvělý divadlo.
4. Já to strašně vítám. Je vidět, že olomoucký divák je schopen přijmout kvalitní inscenace, které nejsou nijak podbízivé.

Michaela Stránská

Někdy se nevyplatí sázet jen na výstavní koně
Včerejší festivalový den zahájilo Divadlo Andreja Bagara Nitra Verejnom nepriateľom. režiséra Ondreje Spišáka. Na Tasnádiho dramatizaci Kleistovy novely z počátku devatenáctého století vyprávějící pravdivý příběh Michaela Kohlhaase, bouřícího se proti bezpráví, bych, přiznám se, v našlapaném programu letošní Flory nesázela. Jenže festivalovou steeplechase mohou solidně zaběhnout i nenápadní koně...„Jsme tu jen omylem,“ zazní první věta. Na scéně vystlané žíněnkami a vykryté světlým muchlaným materiálem, na který se občas bude promítat, jsou již při usazování publika dva lidé – on a ona – v černém, jen jedna punčoška ze čtyř nohou bílá a na čelech obou jakási lysinka... ano, představují koně. Právě ty koně, kvůli jejichž týrání vrchností začal Kohlhaase svůj boj. A hřebec s kobylou začínají vyprávět. I o tom, jaká výstavní zvířata kdysi byla. Tehdy se obléknou do večerních šatů - s podobnými metaforami, metonymiemi a symboly pracuje celá produkce. Děti zastoupí dva bílé polštáře nebo hlávky zelí, truhla je nábytkem, ale také dveřmi na scénu, kozlíkem či skrýší. Asi nejvíce působí Kohlhaasovo štípání dřeva, které vystihuje nejen jeho vypalování vrchnosti a fanatickou snahu dosáhnout svého, ale také předvídá následující dění – neštípá si náhodou dřevo pod vlastní nohy na hranici? Jenže nad scénou visí hák a divák si říká: Klasik přece tvrdil, že z pušky se musí vystřelit. I tady režisér překvapí – Kohlhaasova poprava a rozčtvrcení proběhne úplně jinak - přes naporcování a snědení jablka lidmi, kteří o jeho trestu rozhodli. Jak čisté, přesné, srozumitelné. Inscenace pracuje také se zcizováním, písničkami (hudba je bohužel reprodukovaná). Koně jsou zároveň vypravěči i konferenciéry, kteří uvádějí tituly songů, názvy některých scén, kontext. Verejný nepriateľ evidentně používá principy Brechtova epického divadla. Zároveň však zcela negumuje emocionalitu příběhu. Nabízí tak jakési dvě roviny – kdo potřebuje děj a krapet ztotožnění, objeví si je, kdo hledá něco navíc, vychutná si epickou nadstavbu, bez níž by představení bylo jen jakýmsi ranně nedělním Studiem Kamarád pro dospělé, pohádkou, které se divák po seznámení s Kleistovým příběhem mohl obávat.Tomu pomohli předejít také herci, kteří postavy zvládají. Všichni dobře zpívají. Zaujme přirozený Dušan Lenci jako Herse a příjemně odpatetičtěný Luther. Ľudmila Trenklerová si více užívá nadsázku malinké roličky jeptišky než křehkou bojovnici tragické Kohlhaasovy ženy Lisbeth. Představitelé koní Martin Nahálka a Renáta Ryníková nejvíce pracují s principy epického divadla, na scéně si skákají do řeči, opravují se. A po skončení představení na sebe v zákulisí kvůli jakési zapomenuté replice řvou doslova „jako koně“ (zbytečně, publikum si ničeho nevšimlo). Milan Ondrík nakládá se svým velkým prostorem Michaela Kohlhaase obezřetně, ale přesně. Od úsporného gesta držení ruky hrdého muže, až po frenetické štípání dřeva. I zde však má emoci na uzdě, brzdí patos. Jeho předností je velmi příjemný hlas.„A co vy?“ doznívá ještě při děkovačce poslední replika představení, která jako by navazovala na tu první. Doznívá v hlavách diváků překvapených příjemnou zábavnou a hravou inscenací, jenž měla i co říct. Někdy se nevyplatí sázet jen na výstavní koně. A to ani když mají nejlepší kurz nejzaručenějších kritik…

Hana Hejduková

PS: Již druhá inscenace festivalu se hrála „za oponou“, kdy se na jeviště MDO vměstná i publikum a vznikne intimnější příjemný prostor. Některé své inscenace takto uvádí již dlouho Národní divadlo moravskoslezské. Nestálo by to za úvahu i v Olomouci?

„Budu Vás hledat se sekyrou!“
Rozhovor s Milanem Ondríkem, představitelem Michaela Kohlhaase v inscenaci Divadla Andreja Bagara Verejný nepriateľ
Jak se Vám hrálo na olomoucké Floře?
Já všeobecně hodně nemám rád ranní představení, ale nakonec se mi hrálo dobře. Byl jsem tím v podstatě sám překvapený. Tak přivstal jsem si, večer jsem dlouho nepařil…a pak dobře.
Český divák Vás zná z televizí vysílaného muzikálu Adam Šangala, kde jste ztvárnil podobnou roli, jako byl dnes Michael Kohlhaas. Nebojíte se zaškatulkování?
Nejprve jsem se toho bál. Ale pak jsem pochopil, že jde v podstatě o úplně jiný typ člověka. Sice by se dalo říct, že oba jsou hrdinové, ale Kohlhaas už není žádný kluk, který se ještě hledá, on už se našel. V tom je mezi nimi velký rozdíl. Mají společného vlastně jen to, že oba zemřou.
Šangala je muzikál, ve Verejnom nepriateľovi se sice také zpívalo, nikoliv však Vaše postava. Je pro Vás na jevišti zpěv důležitým vyjadřovacím prostředkem?
Ano, určitě. Jen nemám rád, když je zpívání jen „cukřík“, měl by v něm vrcholit nějaký pocit. Velmi nesouhlasím s tím, když se jen tak zpívá, jen pro písničku a jen pro potlesk. Tohle opravdu rozlišuji.
V představení se používalo Brechtovské zcizování, sedí Vám to?
Mám celkově na divadle zcizováky rád, ale nesmí být samoúčelné. Všechno by mělo být na divadle zahrané naplno, žádné: teď je to udělané, pojďme si o tom vyprávět. Nevím, který divadelník z minulosti by mi nejvíc vyhovoval, mám rád z každého něco, líbí se mi míchání. Ale především mám rád autentické divadlo, moc mě nebaví stylizace.
Nevím, jak je to na Slovensku s byrokracií, ale předpokládám, že to bude podobné jako u nás. Kohlhaase dohnala až k soudu a popravě jeho vzpoura – ta byla v jedné scéně zobrazena Vaším urputným štípáním dříví „až do mrtě“. Bere si Milan Ondrík na úřady s sebou někdy sekeru?
Ne, já mám strašně tvrdé pěsti a to mi stačí.
Když už jsme u toho dříví, dnes večer se v České republice upalují na hranicích čarodějnice, nevím, jestli to také držíte…
Jasně, to dříví si můžete vzít, ještě Vám naštípám, jestli chcete…
Na čem zrovna pracujete?
Teď zkouším s režisérem Peterem Gáborem v Divadle Andreje Bagara Bouřlivé výšiny, kde hraji takového zpomaleného Haretona. To je velmi dobrá role, moc se mi líbí. A také jsme oprašovali Proroka Ilju. Každý den jsem měl úplně nabitý, což je super. A teď jsem strašně rád, že se nemusím hned vracet na Slovensko, že můžu být na tomto festivalu, zapařit a tak…
Zůstáváte tu, protože ještě na Floře dvakrát hrajete právě v Prorokovi Iljovi Teatra Tatra. Mohl byste zkusit tuto inscenaci nějak přiblížit, nalákat potenciální diváky…
Podle mě je to velmi dobré představení. Ne, vážně, i když odhlédnu od toho, že tam účinkuji, myslím, že je to moc dobrá inscenace. Hraje se v šapitó, prostor je uzpůsobený jako aréna, text výborný… nechci vyprávět příběh, který je v podstatě jednoduchý a zároveň složitý, myslím, že opravdu jde o velmi dobrou hru.
Teatrem Tatro si vyvažujete Vaše působení v Divadle Andreja Bagara?
Přesně tak. V divadle Teatro Tatro se potkáváme s lidmi, se kterými se známe a chceme spolu pracovat. Teatro Tatro je prostě něco úplně jiného.
I herectví je tam asi odlišné…
Já nevím, nerozlišuji mezi herectvím v kamenném a jiném divadle. Samozřejmě, je tam určitý rozdíl. Ale pro mě jen v tom, že v Teatru Tatro pracujeme s reálným blátem, reálnou zemí... v divadle si nemůžete například vykopat skutečnou díru do země, tady můžeme cokoliv.
Tak děkuji, to bude asi stačit…
Něco tam vyberte, v podstatě jsem Vám nic neřekl.
Kdyžtak si něco vymyslím.
Jasně, to je lepší, než aby to vypadalo blbě…
Pokus o vtip. To bych si samozřejmě nedovolila. Vy si to zítra přečtete a potaháte mě tady po schodech…
Ne, budu Vás hledat se sekyrou!

Hana Hejduková

Pomsta dopisem
Se svým velmi úspěšným kusem Adresát neznámý zavítalo do olomoucké metropole Divadlo Viola s Jiřím Dvořákem a Janem Hartlem. Viola je známá především tím, že upřednostňuje hlavně slovní projev. V nynější době zavedla Jana Paterová i novou dramaturgickou řadu nazvanou rozhlasová hra na jevišti. Princip spočívá v tom, že jakmile se uskuteční premiéra v rozhlase, přesouvá se inscenace na jeviště Violy. Tady se pak odehrává čtené divadlo. Diváci tak mají možnost sledovat všechny pohyby, gesta a mimiky herců, o které jsou v rozhlase ochuzeni. Nejdůležitějším prostředkem zde ale zůstává slovo a hlas herce, který je pronáší.
Text americké autorky Catherine Kressmann Taylor se přímo nabízel k rozhlasovému zpracování, ale méně už k divadelnímu. Ale i v rozhlasové hře došlo k několika úpravám. V textu sice není nic jiného než promluvy k adresátovi, ale autorka si vyhrála nejen s přesným a výstižným textem, ale i se záhlavím dopisů, jako je adresa, název galerie, či poslední stránka neotevřeného dopisu s razítkem adressat unbekannt. Dramatizátor hry Jaroslav Someš si s tímto problémem rafinovaně poradil. Připsal další postavu, pošťáka Burtona, kterého pouze na záznam namluvil Josef Somr. Ten nám v rozhovorech s Janem Hartlem (Maxem) vysvětluje všechny údaje, které jsou v předloze. Zůstává stále stejný a je jediný, který neprojde proměnou charakteru. Martin Schulse a Max Eisenstein ano. Jsme svědky krátkých dopisů z let 1932-34, které si mezi sebou vymění dva úspěšní muži. Přihlížíme rozpadu velkého přátelství a postupnému přerodu bývalého liberála v aktivního nacistu. Jiří Dvořák předvádí ze začátku nadšení a radost Martina Schulseho, které prožívá po příjezdu do Německa. Stále zůstává věrným přítelem Maxe a k politické situaci se vyjadřuje spíše skepticky. Přiznává, že neví, kam Hitler Německo dovede, pouze doufá. Jeho charakter se ale brzy projeví. Moc, peníze, ochota přizpůsobit se režimu, tolerovat bezpráví, ale i strach z diktátora ho ženou nakonec do záhuby. Tou je pro něj jeho již bývalý židovský přítel Max Eisenstein v podání Jana Hartla. Jeho herecký výkon zde stojí především na hlase. Ze začátku roztřesený až plačtivě dojemný a přátelský hlas se postupně mění v prosebné výlevy až k racionálnímu a neoblomnému postoji, který zaujme vůči Martinovi..
Při čtení dopisů dochází k časové zkratce. Vidíme nejen výraz herce, který právě čte svůj dopis, ale i jeho adresáta, jak se při čtení tváří. Postupem času, kdy hra získává na dramatičnosti si začínají oba protagonisté skákat do řeči a komentovat dopisy. Závěrečná scéna je pojata jako dialog. Max odhodlaný pomstít milovanou sestru nezná slitování. Ví, že Martina čeká smrt, když bude ve svém počínání dále pokračovat. Martin, který se v posledních chvílích snaží hrát na Maxovy city, neuspěje. Max dokoná svou geniálně promyšlenou pomstu. V závěrečné scéně dominuje právě Jan Hartl. Jeho roztřesený hlas se mění v klidnou a jistou promluvu, nelítostnou hru slov. Max, obviněn, že jako žid se neumí bránit a vracet rány, předvede, jakou sílu má pouhé slovo - pro Martina Schulseho smrtící.

-pssst-

Rozhovor s Jiřím Dvořákem a Janem Hartlem – Adresát neznámý
Jak se cítíte těsně po představení? Co se týče atmosféry a diváků?
Jiří Dvořák: Já jsem tady spokojený moc, protože jsem tu už podruhé. Loni jsem hrál s Vinohradským divadlem v představení Měsíční běs. Teď to bylo příjemnější, protože loni tady bylo příšerné vedro, hráli jsme o půl desáté večer, takže z nás lilo během pěti minut. No a Olomouc měla vždycky výrazně vychované divadelní publikum. Ti lidé jsou tady úžasní.
Jan Hartl: Moc fajn, opravdu moc fajn...
Letošním mottem festivalu je „na hranici skutečnosti“. V čem si myslíte, že tato hra vystihuje tento motiv?
J.D: Myslím si, že je to hlavně v tom, že to autorka psala v době, kdy ještě nemohla tušit, že něco takového proběhne.
J.H.: Ona to pouze cítila ve vzduchu, podle určitých náznaků, spoustu těch věcí odhadla, kam až to půjde. Čili ona tu skutečnost neznala, jenom ji nahmatala, což je na tom určitě velmi zajímavé, že už před válkou sepsala takovou věc.
Inscenace Adresát neznámý je z pera autorky Kressmann Taylorové. Měli jste možnost se s její tvorbou seznámit již dříve?
J.H.: Ne, původně jsme to dělali jako rozhlasovou hru a teprve potom se přišlo na nápad, že by se to mohlo udělat takto ve Viole. Takže je to jako rozhlasová hra na živo. Ovšem je to trošku zvláštní, že si to takto vymysleli. Ale vzhledem k tomu, že se nám text líbil, tak jsme přistoupili na tento opravdu prazvláštní útvar.
Hra tedy byla již od počátků stejná, nedělaly se na jevišti nějaké úpravy, škrty?
J.H.: Ne, je to úplně stejné. Hlas Josefa Somra, který jste slyšeli, jsou pásky z té rozhlasové inscenace. Tedy paní Taylorová to má jen čistě v dopisech, ona tam nemá žádné mezihry s pošťákem.
Vaše role Martina Schulseho vyžaduje rychlou proměnu charakteru? Neměl jste s tím problém?
J.D.: Ani ne, text je hodně nosný a jak říká Honza, je to vážně dobře napsané, takže ten text vede, ale jinak si myslím, že tam žádné výrazné problémy ani nebyly.
Hra má určitě stále aktuální téma. V čem se podle Vás vztahuje k dnešní době?
J.D.: Já si myslím, že je povinnost o těchto věcech alespoň minimálně mluvit, připomínat, aby se to již nemohlo opakovat.
J.H.: Tam jde ale hlavně o konkrétní osudy dvou lidí, že ano, tam to není o obecnu. Neznamená to: Pozor všichni, tady si vzpomeňte, jak to bylo! Tytyty! A budiž vám to varováním před něčím! Ne, žádná propagandistická přízemnost, nic takového. Snažíme se o tom nehrát. A jestli to tak hrajeme, je to špatně. Snažíme se hrát o dvou jedinečných osudech a co to s nimi v té době udělalo…˝

Děkuji za rozhovor
Pavla Štorková

Rozhovor s hercem brněnského HaDivadla
Miloslavem Maršálkem o představení Renata Kalenská, Lidové noviny.
Dnes několik diváků během představení i o přestávce odešlo. Jak je inscenace přijímána v Brně?
Já si myslím, že se to stává, i když já to moc nesleduji. Pro mě jsou diváci během představení takovou masou, nevnímám jednotlivce, teprve o pauze se od kolegů dovím, kolik je v publiku lidí. Je to tak žánrově specifická hra, že nemusí každého chytit nebo vtáhnout do té míry, že by měl potřebu zůstat. Samozřejmě člověka mrzí, že nezaujal nebo neříká věci takovým způsobem, aby to zaujalo každého. Na druhou stranu jsou lidi, které na tom zaujme právě to, že na základě novinových rozhovorů vznikla divadelní inscenace.
Jak vznikal text hry?
Původně jsme si přečetli více než sto různých rozhovorů a přirozeným výběrem nebo naléhavostí témat z toho vzešla Renata Kalenská. Ale není to jenom Kalenská - konkrétně rozhovor s Branaldem dělala Alena Plavcová. Nás původně zajímalo interview jako fenomén, jestli to vůbec jde zdivadelnit. Ale hlavně interview jako téma příznačné pro dnešní dobu, jak jsou lidi hladoví dovídat se intimní informace nebo třeba i názory. Kdysi to byla událost, když někdo poskytl interview. Když někdo v zahraničí poskytl interview, tak si to půjčovaly všechny noviny. Dnes je taková devalvace informací ze soukromí, kdy člověk dovolí, aby mu tam někdo nahlížel. Dokonce jsou i lidi, kteří tuto příležitost vyhledávají, kteří se k tomu nabízejí. Je to zvláštní. Nakonec nás to převálcovalo. Témata jsou silnější než ten fakt interview, než forma. Natlačilo nás to do toho blázince a ukázalo se, že do blázince možná patříme všichni. A nakonec i ten, kdo se ptá, je největší blázen.
A jak probíhalo samotné zkoušení inscenace?
Pitínský přinesl výstřižky interview, která si střádal nějakou dobu, společně jsme je četli, poté jsme si přinesli, co koho zaujalo. Pak se to začalo tříbit, něco se vyřazovalo, někdy se vzala jedna otázka z jiného interview. Konkrétně ta poslední otázka o Knížákovi „Milane, ty jsi o sobě prohlásil, že jsi elitář…“, tu jsem přinesl z jiného interview, ale připadalo mi to výstižné. Myslím, že to není o těch konkrétních lidech, je to o osudech. Já nehraju Branalda ani Knížáka, ani karikaturu. Pokud to tak vypadá, tak je to nechtěné. Je to o tématu a o tom, jak bych se choval já, kdybych byl Knížák. Jak se člověk vypořádá se situacemi, ve kterých se ocitá figura, kterou hraju.
Vy sám máte rád rozhovory?
Přiznám se, že moc ne. Poskytl jsem velmi málo rozhovorů. Ne že bych odmítl, ale oni za mnou moc lidé nechodí. Kdybyste přišli o půlnoci, to byste viděli, jak rozumuji, hovořím jazyky, které neznám a vím všechno.
Čtete Lidové noviny?
Nečtu systematicky žádné noviny, abych citoval svoji postavu. Zdá se mi, že se Lidové noviny trošku ztrácejí, hubnou na duchu. Noviny čtu, aspoň do nich nahlížím denně. Jsem trošku zpozdilý člověk, takže i noviny čtu spíš včerejší. Ten život takto doháním.
Zdá se mi, že se vytrácí obsah, a to obecně ve všech novinách. Třeba divadelní kritika už není tím, čím bývala. Kde jsou ty doby, kdy pražští herci po premiéře probendili noc proto, aby se dočkali rána, kdy vyjde kritika pana Vodáka. Ta byla obsažná a týkala se opravdu inscenace a kritik se nepředváděl, co všechno ví o hře, o autorovi a o souboru, ale zabýval se opravdu inscenací… Všechno zlevňuje, i smrt. Závažnost věcí, i smrti, se vytrácí… Zmoknul, umřel, to už dnes skoro vyjde nastejno…
V divadle jste 29 let. Chtěl byste si zkusit dělat politické divadlo?
Ani tato inscenace nebyla zamýšlena jako politické divadlo. Pokud má nějaký politický obsah, tak je to jenom dobře. Nemám potřebu exhibovat, myslím, že jsem herec jenom průměrný. Divadlo dělám proto, abych se vyrovnával se světem a se životem. Někdo píše knihy, někdo kritiky, prostředkem pro mě je divadlo. Jsem rád, že ho můžu dělat na plný úvazek. Kdybych ho musel z nějakého důvodu přestat dělat, tak by mě to vlastně ani netrápilo – za jediné podmínky: kdyby mě na jednom jediném představení někdo viděl a řekl, že to pro něj něco znamenalo.

Naďa Satková a Jan Žůrek

Přítomné nepřítomně, buďme přitom! (živě)
Brněnské HaDivadlo nedělní program festivalu zakončilo jedním z nejočekávanějších představení. Inscenace Renata Kalenská, Lidové noviny je projekt založený na pro divadlo netradičním materiálu – novinářských zápiscích a rozhovorech. Pokus o rozeznění takového textu v jevištní útvar režisérem J.A. Pitínským bylo diváky přijímáno rozličně, což mu dle mého především prospívá. Fiktivní deník Renaty Kalenské (Jana Plodková) je inscenován ve studené Ville Vallile, kde se nalézají rozmanité, novinářkou zpovídané tváře. Ona čeká především na svůj rozhovor s Knížákem a toto očekávání vytváří pnutí pro fabuli. Rozhovory, které vede vesměs s velmi známými osobnostmi, ji svým způsobem týrají. Ví, že může kdykoliv odejít, ale čeká dál, vystavená hrozbě ,,zešílení“.
Pro inscenaci je zásadní vnitřní pnutí mezi monologem a dialogem. Ona se táže, aby zjistila pravdu, a respondenti ji, potažmo nás, nutí k soucitu, když vysvětlují své situace a osudy. Často při tom opouštějí dialogickou formu a pozornost obrací pouze k sobě. Fanda Pánek (Ján Sedal) nás chce zpravit o celém svém životě. Při neobyčejně dlouhém monologu dostane do ruky i mikrofon, čímž vynikne divadelní nadsázka - mluví a neohlíží se vpravo vlevo. Nutno ocenit, že Ján Sedal v této scéně dokáže diváka strhnout úžasným výkonem, takže „nezajímavé“ ožívá. Celá inscenace dokáže fráze a banalitu rozpohybovat v poetické a živé divadlo. To, co nutí k soucitu, je situace, v níž se Kalenská, potažmo dnešní člověk, ve světě nachází. Pitínský za bolestnou banální přítomností dokáže nalézt poezii banality. Stejně jako ji vystihují Zgublačenkovy básně, které v inscenaci zaznívají.
Kalenská se v inscenaci táže na věci, které ji často vůbec nezajímají. Dělá nutné, přistupuje na pravidla hry. Postupně propadá jakémusi zešílení nebo… zhnusení. Soukromé se stává veřejným – není divu, že rámcem většiny rozhovorů je, vždy po svém, politika. Na strohých bílých stěnách Villy visí černobílá fotografie bývalého prezidenta Havla a barevná Klausova. Ale ač se kolem nich hovory často točí, v důsledku je jedno, o čem se mluví. Všechno je Knížák. I Kalenská je Knížák. A co znamená Knížák?
Konečně přichází na scénu a postupně se Kalenskou snaží přesvědčit, že svou práci dělá špatně, že jen dezinterpretuje skutečnost. Miloslav Maršálek, který Knížáka představuje, má možnost měnit polohy dle toho, jak se hyperbola zahýbá. Na jevišti se chvíli hraje i loutkové divadlo, otázky převyšují odpovědi a slévají se v tázání po lidské identitě. Nebo po identitě národní, české, když už se pohybujeme tolik v přítomnosti.
Celá inscenace by se dala také chápat jako možná polemika estetiky zprofanovaných médií a estetiky vznešenější – tedy takové, která není zřejmá na první pohled (a na první pohled rozhodně často nebylo dešifrovatelné ani dění v mizanscéně). Kdesi kolem nás je něco, na co se také dá upřít pozornost. Něco víc než povrchnost, egoismus. Pitínským otevřená poezie nám dává ochutnat něco krásného, když vychází z reflexe čehosi mrzkého. Čili velmi nenápadně vystaví „příběh“ se svým začátkem i koncem. A klíč k otevření dramatického potenciálu rozhovorů se ukázal jako vhodný a také krásný.

Jan Žůrek

„BREAK MY HEART, PLEASE!“
Druhou část Divadelní Flory uvede v pořadí již třetí představení výtvarnice a tanečnice Nory Nohejlové-Sopkové Break My Heart, Please!. Jejím stálým námětem je chování jednotlivců. Svá zjištění transformuje do pohybových studií, jakési hry s lidským materiálem, k němuž se snaží načíst nějaký vzkaz, pointu, pocit. „Ráda pracuji s kontrastem světů, prostředím, které nás obklopuje, kde žijeme. Každý člověk má kromě společného světa také svůj vnitřní svět. Vnitřní soukromé prostředí, ve kterém se ukrývá citová jedinečnost každého člověka. Místo, kde je člověk nejcitlivější, kde tvoříme svoje soukromí. Když se podaří toto místo odhalit, dozvídáme se, nacházíme, ale i zjišťujeme, kdo vlastně jsme.“
V představení Break My Heart, Please! se na scéně objevují tři postavy, dvě ženy a jeden muž, jakoby náhodně vybrány z davu, kteří rozehrávají modelové životní situace. Tím se na povrch dostávají rozdílné osobní fragmenty ve vztahu muž – žena – žena. Tento lidský trojúhelník poukazuje v různých situacích na odlišnost mužských a ženských reakcí. Jak odlišná je mužská a ženská rivalita, kde se pohybuje hranice harmonie a disharmonie těchto konkrétních osob ve vznikajícím příběhu?
Strukturu představení tvoří obrazy dotvářené abstraktními animacemi, na které plynule navazují reálné filmové příběhy zmíněných postav. To vše se spolu s hudbou a light designem spojuje do jedinečného tvaru, který zachycuje spletitou živoucí síť vzájemných mezilidských vazeb. Všechny tyto prvky tvoří stejnou měrou výsledný tvar. Projekce, hudba i světlo se budou moci přizpůsobit a reagovat na dění na scéně i na sebe navzájem. Tak bude možno, dle situace a atmosféry, nechat plynout části, kde se vynořuje symbolisticky snivá rovina života aktérů.

-mfn-

Zamrazí mrazivý Polaris?
Divadlo Adriatik představí v úterý svůj projekt Polaris. Jeho herci a zároveň autoři, Vojta Švejda a Jan Beneš–McGadie, ho definují jako „drifting theater show“. Inscenace měla premiéru v listopadu v Divadle Alfred ve dvoře, které na stagionovém principu poskytuje prostor alternativním představením, oba protagonisty Polarisu již tedy z jeho jeviště divák může znát.
Vojta Švejda vystudoval Katedru nonverbálního a komediálního divadla HAMU pod vedením Ctibora Turby a Borise Hybnera a v současnosti je jedním z nejaktivnějších mladých tvůrců zabývajících se netradičním divadlem. Byl členem Divadla mimů Alfred ve dvoře, se Števem Capkem hrál v pantomimě Pes závozník, objevil se v Kjógenech či Groteskách naboso. Loni ztvárnil jedno ze zvířat v kleci v site-specific projektu AniKočkaAniPes v nočním prostoru pražské ZOO. Diváci ho mohli také vidět v Nejmenší ženě na světě či Šuntovi Divadla Krepsko nebo v jeho zatím nejautorštější nainscenaci, pantomimické one man show Bliss o osamělém básníkovi stejného jména.
Druhý z performerů projektu Polaris, Jan Beneš-McGadie, je choreograf, světelný designér a tanečník. Absolvoval Duncan Centre v Praze a londýnské Laban Centre, spolupracoval s tanečním souborem Déja Donné a vede seskupení Adriatik Uvádí, které na sebe v poslední době výrazně upozornilo parodií i poctou na filmové horory Dr. Shreck Klinik - Das Bluting Kabinett.
Švejda s Benešem-McGadie budou v úterý večer prostředky alternativního divadla sdělovat příběh ze světa za polárním kruhem, zahřívat se vzpomínkami a přežívat pomocí snů v realitě k nepřežití. Divákům se dostane story o osamělosti, přátelství, čekání na pomoc, která nepřichází, vyprávění o věrnosti a naději, o touze ztratit se, být ztracen a postrádán. Zda bude Polaris mrazit pouze zimou, či diváka při jeho sledování i zamrazí, se můžete přesvědčit v úterý v 19 hodin v divadelním sále Konviktu.