FLOWER, FLORO
Dnešním dnem se DIVADELNÍ FLORA otvírá otevřenému Konviktu. Open Konvikt opět velkoryse zdarma (kromě Proroka Ilji Teatra Tatra ve stanu na nádvoří Zbrojnice) přináší divadelní představení, koncerty, výstavy nebo promítání filmů. To vše v prostoru bývalého jezuitského Konviktu, dnes sídla uměnověd olomoucké univerzity, kde to do pátku ožije (konečně!) i praxí umění. Po konvenčnější části, převážně v Moravském divadle Olomouc, nabízí program spíše alternativní kulturu. Diváky v oblecích a voňavých punčoškách tedy vystřídají nadšenci v džínách a vytahaných svetrech. Také docent Štefanides nejspíše odloží své tolik diskutované hedvábné kravaty... Ale festival pokračuje dál. Po včerejším, ještě deštivém dni přilákala Kráska z Leenane i sluneční paprsky, při jejichž západu Bezruči odvyprávěli své Story a DIVADELNÍ FLORA se nejspíše rozhodla, že FLOŘE z výstaviště ještě ukáže, jak i ona umí rozkvést. Nenechte se zdolat stereotypem pracovního dne a přijďte si přivonět. Nasát všechny ty netradiční vůně i pachy a leckdy také ochutnat či nahmatat umění, jež má celý tento týden azyl na půdě Konviktu... Flower, FLORO!

Michal, Míša

Z CIZOTY
Jeviště je zredukováno na minimum, na malý byt s hnědými zdmi. On, který do něj dokonale zapadá, oblečený také do hnědé, rozehrávající svůj každodenní koncert pro jeden nástroj, ve kterém není vítáno improvizovat. Každá maličkost má pevný rituál a odchýlit se od něj znamená hrozivou nejistotu. Drobnosti, které narušují řád, nabývají obřích rozměrů (jako obrovský holub či značně přerostlé děti, které Ho ruší ze spánku). Vyjít ven = ocitnout se v chaosu. Přichází Ona, tak jako každý den, ale samota nemizí. Ona je další položkou v inventáři. Jsou spolu, ale jejich životy kráčejí paralelně vedle sebe, neprotínají se.Byt je krabice, ve které On žije svůj život. Není nám dáno nahlédnout jinam, celé drama se odehrává v tomto prostoru, ostatní prostory jsou zpřístupněny skrze zvukovou nahrávku. Zpěvný a jakoby mechanický projev herců dobře dokresluje Jandlovu jazykovou poetiku (proto také podtitul hry zní „Mluvená opera o sedmi obrazech“). Poté, co si divák zvykne na nevšední vyjadřování postav v třetí osobě, se nechává vtáhnout do hry, kdy každá z postav jako by měla své odcizené alter ego, o kterém mluví a jehož jednání komentuje. Po přestávce jsou zdi bytu potaženy stříbrným celofánem, herci se převlékají do kožešin, vypadají jako bizardní zvířátka. On 2 je kopíí Jeho, mají téměř totožný kostým a mladší On se netají svým obdivem k Jemu staršímu. Tato část inscenace ještě zvýrazňuje zpěvný projev postav a rozehrává hru s patosem. Z cizoty je tragikomický pohled do tváře lidského odcizení a monotónnosti s výjimečnými hereckými výkony a scénickým provedením.

Lucie Gromusová

ŠIROKO DALEKO ANI SLOVO, ŠIROKO DALEKO ANI NÁPAD
(rozhovor s hercem Aloisem Švehlíkem, který ztvárnil hlavní roli (On) v inscenaci Jana Nebeského Z cizoty)

Jak na Vás působí Jandlova poezie?
Je to nádherná hra se slůvky, kde On skutečně mluví o banalitách a dělá si srandu ze sebe, ze svého vztahu… A trápí se sám sebou - to je znakem všech velkých lidí, že nad sebou pochybují. Překladatel Balvín má doma kazetu s nahrávkami, kterou jsme dostali ke cvičení. Je to mluvená opera a Jandl předepisuje nepřetržitě kouřit, což nikdy nedělám. Jen párkrát blafnu…
Jak dlouho spolupracujete s režisérem Nebeským?
Sešli jsme se asi před čtyřmi lety a jsem tomu moc rád. Poprvé jsme dělali Taboriho Kanibaly, pak Úklady a lásku v Národním, kam ho pozval šéf činohry Dočekal. Dělali jsme Solingen od Egona Tobiáše a nedávno jsme měli premiéru Tety lesů v Divadle Na zábradlí. Mám toho hodně.
Na festivalu se objevilo i představení brněnského Městského divadla, kde jste údajně měl hrát…
Paní Burešová mi učinila nabídku a ta byla, jak se teď říká, lukrativní. Ale nešlo to, protože jsem dělal Večer Tříkrálový se synem Davidem a jeho ženou na Hradě. Mohl bych dojíždět, ale dojíždět i na zkoušky by bylo strašně složité. Kdysi jsem hrál v Pardubicích roli, kterou jsem měl nastudovanou, a pak jsem ji z Prahy jen přenesl.
Pracujete i v dabingu. Je to pro Vás jen práce nebo Vás to nějak obohacuje?
Dává to prachy, ale dělám ji pořádně. Naučil jsem se to, protože byla šance, kde se tomu učit. Dělal jsem Rasputina, Nicholsona, Tabakova, Quinna... Nejen ty slavné. Většinou jsem měl hodně štěstí.
Máte vytouženou roli, kterou byste si chtěl zahrát?
Já vám nevím… Víte, asi ano.. Takhle jsem přemýšlel spíš když jsem byl mladý. Teď mám zrovna jiné starosti. U nás teď začal zkoušet Zdeněk Pitínský, kterého mám moc rád, a obsadil mě do hry Zvony od Fráni Šrámka, která v podstatě není vůbec známá. On má na to, aby to udělal dobře. Musím za týden na operaci a Národní divadlo je jako fabrika. Tak to bude hrát Štěpnička a až se vrátím, tak bych si to s ním prošel a pak se souborem by to bylo na dvě zkoušky. I když je to složité, zvlášť, když se zkouší zrovna s Pitínským.
V čem je Vám hra Z cizoty blízká?
Já moc samoty nezažil. Něco třeba na vojně a nějaké extrémní situace v životě. Hra Z cizoty se netýká té samoty, když jste někde sám jako Robinson, ale samoty, jako když jste mezi lidmi, a přesto jste sám. Taková jiná veřejná samota... Nemůžu říct, že bych se třeba trápil, i když tomu rozumím… Široko daleko ani slovo, široko daleko ani nápad… To jsou mi velice blízké věci a to mám pořád. Pokud se věnujete herectví, musíte mít nějaké základní sebevědomí. Je mi dost blízké, jak jsme tu hru udělali. Nebeský má blízko k Léblovi - úžasnou fantazii, dokáže přeložit věci z klasiky – Ibsen, Schiller - tak, že to má co říct. Umí to přečíst tak, aby to mělo smysl teď. Člověk nesmí zapomínat.

Jan Žůrek

V divadelním klubu se nám podařilo zastihnout
dnes již téměř legendárního fotografa Bohdana Holomníčka,
který přijel s Divadlem Na zábradlí…
Přijel jste si inscenaci Z cizoty nafotit na velkém jevišti?
Já už to mám nafocené. Přijel jsem to fotit jen pro své potěšení. Režíroval to Nebeský a já už pro něj asi patnáct let fotím, protože on má kolem sebe rád stejné lidi - jak výtvarníky, tak i fotografa…
Proč jste se začal zabývat divadelní fotkou?
Začalo to tak nenápadně... Ve Zlíně jsem fotil představení Manon Lescaut, kde dělal scénografii můj kamarád Jaroslav Malina. Požádal mě, abych mu to vyfotil, a tak jsem se kolem toho začal motat. Mě spíš zajímá zákulisí. Jinak nerozlišuji zákulisí a tu samotnou divadelní fotku.
Vám je tedy bližší dokumentární fotografie?
Všechno v divadle fotím stejně. V zákulisí si vážím lidí, kteří jsou ti šedí dělníci, co to musí postavit… A samozřejmě se přátelím s herci. Měl jste údajně úzký kontakt s disentem… Protože jsem z Mariánských Lázní a to je blízko Krkonoším a Hrádečku, kde má Václav Havel chalupu. Tak jsem se nějak přes ty obrázky k němu dostal. Pak jsem fotil Divadlo Na tahu.
Jak dlouho se pohybujete kolem Národního divadla a Divadla Na zábradlí?
K Zábradlí jsem se dostal skrz Divadlo Na tahu přes Andreje Kroba, který tam něco dělal. Vždycky si mě někdo do nějakého divadla přitáhne – do Ústí Petr Kracík, který tam dělal Revizora a oni se mě pak zeptali, jestli bych tam nechtěl ještě něco dalšího vyfotit. A i když to bylo trochu z ruky, tak jsem tam jezdil hrozně rád, asi deset let. To pro mě byla úžasná škola, taky to bylo malé jeviště… Jednou jsem tam přijel, když jsem nevěděl, co se zkouší a kdo to dělá a hrozně mě bavilo se toho zmocnit. To je takový protipól toho, co razil Krejčí - že se musí být u všech zkoušek od začátku - což taky hodně dělám. V Divadle Na zábradlí mají krásný zvyk, že je všechno slavnostní a všichni mají na židli svoji jmenovku a na stole občerstvení. Při zkouškách je tam nádherná atmosféra, která je trošku v duchu hry, která se zrovna zkouší a člověk je součástí toho, co se tam děje.
V poslední době jste propadl digitální fotografii. Co Vám to dává?
Digital jsem odsuzoval a myslel, že do toho nepůjdu. Ale k šedesátinám mi přátelé, kteří mě chtěli trošku naštvat, koupili takovou digitální kapesní hračku. Zrovna jsem fotil v Národním divadle a tam jsem u zkoušky taky něco cvakl tou hračkou a oni zrovna rychle potřebovali fotky do programu. Během půl hodiny to vytiskli a ty fotky byly tak dobré, že mě to zaskočilo. To mě přesvědčilo, že jsem s tím digitálem začal fotit.
Fotíte ještě na analog?
Půl roku jsem s sebou nosil dva foťáky, a pak jsem to vzdal a doma mám ještě spoustu materiálu, který jsem nevyvolal a už asi ani nevyvolám…

Jan Žůrek a Jiří Doležel

Krutá kronika krásky, která zachází do krajností…
Pro Londýňana s irskou krví Martina McDonagha to bylo pravděpodobně nejdůležitějších osm dní v životě. Za tuto vražedně krátkou dobu v roce 1996 napsal hru Kráska z Leenane. Z neznámého autora několika rozhlasových her se rázem stal objev roku divadelního světa a za pár let se vypracoval v jednoho z nejtalentovanějších a nejhranějších současných světových dramatiků.
Leenane, malebná vesnička schoulená v Killarské zátoce. Nádherná krajina zeleného Irska, nespoutaná příroda, která bere dech a je nevyčerpatelnou pokladnicí inspirace. Kráska, druhé slovo názvu hry, navozuje pocit něčeho jemného, křehkého, pozitivního. Téměř nic z toho ale ve hře nenajdeme...
Malé jeviště Divadla hudby ještě umocňuje pocit uzavřenosti a stísněnosti světa, v němž si „všichni čučí do talíře“ (jak trefně říká jedna z postav) a každé rozhodnutí je pečlivě sledováno a analyzováno sousedy. Scéna překypuje předměty - od kusů nábytku, televize, mucholapky nad stolem, až po krabice s instantní kaší a Vitalem.
Nadšený aplaus diváků mě předurčil k roli opěvovatele a posla chvály na toto představení. Opravdu, jen málo bychom mohli vytknout. Ovšem za podmínky, že jsme předem věděli, na co jdeme. Vypravili-li jsme se na Krásku z Leenane bez předchozí znalosti hry nebo jiných kusů tohoto autora, mohli jsme být hrou poněkud zaskočeni. Přestože je Martin McDonagh označován za „Shakespeara současnosti“, nepotrpí si na blankvers, ba ani na vznešená a květnatá souvětí. Postavy hry mluví hovorově, opakují slova i věty, někdy si vypomáhají vulgarismy. To vše ale koresponduje s dnešní dobou. Kromě řeči může nepřipraveného diváka zarazit krutost, jíž jsme svědky. Byť jsme zvyklí na mnohem horší naturalisticky líčené události z filmů a televize, na jevišti jsou přece jen stále výjimkou. Avšak divák znalý drsné poetiky McDonaghových textů (jeho hry se hojně inscenují i na českých jevištích) byl jedním slovem nadšen.
Několik minut před představením diváci teprve líně vplouvají do hlediště, kdežto na jevišti už se hraje – Jana Jiskrová v roli Mag Folanové si lebedí v houpacím křesle a téměř usíná. Z této zdánlivé letargie se ale rychle probouzí a stává se vládkyní první poloviny hry. Její protihráčkou je Jaroslava Zimová (jako Maureen Folanová), která s převahou panuje polovině druhé. V poklidnějších scénách vhání svým procítěným projevem slzy do očí, slovy něžně laská vzpomínky, bilancuje, sní o lepším životě. Přesto z každého jejího pohybu a věty cítíme, jak je svázaná a nespokojená.
Obě ženské postavy jsou svým způsobem nenormální. Soupeří spolu, závidí si, vytahují zapovězená esa z rukávů, hrají podle stejných příšerných pravidel. Mužské postavy (hrané Ondřejem Kavanem a Jiřím Štréblem) se ocitají ve stínu hlavních hrdinek, ale zdatně jim sekundují. Bez nich by nebylo o čem hrát.. Vždy je nutná polarita dvou nesourodých protikladů – a takovými muž a žena bezesporu jsou.
Sympatie diváků k jednotlivým postavám se přesýpají jako duny na poušti – postupné rozkrývání utajovaných záležitostí vrhá hrdiny rázem do jiného světla. Komu máme a komu vůbec smíme věřit? Nejistota, u postavy Maureen ještě zvýrazněná nevyrovnanou psychikou, vnáší do hry další zneklidňující rozměr. Tradiční označení „smích skrz slzy“ lze nahradit přesnějšími slovy „výbuchy veselosti provázené tuhnutím krve v žilách“.
Proč je hra tak strhující? Poměrně jednoduchý příběh pozvolna odhalovaných tajemství by nemusel být zárukou úspěchu. Jenže na jevišti stáli čtyři výborní herci, kterým jsme všechno věřili. Přestože hra hýří přehršlí komických momentů, nemilosrdnost záblesků černého, někdy šibeničního humoru ihned hasila exploze bujarého veselí. Emoce byly dávkovány přesně podle receptu na chutný pokrm (tedy inscenaci) – občas sladké, jindy hořké, ani jedna z nich se divákům nepřejedla, kuchař (rozumějte režisér Ondřej Zajíc) své kulinářské umění ovládá dobře. Touha po lásce, nenaplněnost drsné reality, ztráta iluzí, sen o jiném životě, to jsou témata dotýkající se nás všech. Proto tak dobře rozumíme McDonaghovým hrdinům. Celou dobu se dobře bavíme, ale hra přesto ubíjí, drtivý dopad bolí o to víc. Paradox? Ale kdeže! Jde se do extrémů – když smích, tedy hlasitý, když hrůzu, pak pořádnou. Zdařilá inscenace Kráska z Leenane děsí i baví zároveň, nic mezi tím neexistuje…

Naďa Satková

„Je to prostě takový trip…“
Rozhovor s režisérem Ondřejem Zajícem o představení Kráska z Leenane
Co Vás vedlo k tomu, že jste si vybral zrovna tuto McDonaghovu hru?
Já prostě dostanu text, ten čtu - a buď to ve mně něco dělá nebo ne. U tohoto textu jsem měl od začátku pochybnost v tom smyslu, že byl původně vybraný pro kladenské divadlo. Říkal jsem si, že se pro toto divadlo nehodí. Byl jsem hodně skeptický a bál se ho tam dělat. Ale umělecké vedení na tom trvalo a herci to taky přijali velice kladně.
Vy jste se už na festivalu představil s hrami Scény z manželského života a Lorna a Ted, které se taky zabývají mezilidskými vztahy...
Já mám rád takové věci, které jdou ve vztazích do hloubky, které vám tu realitu ukážou v surové podobě, ale v tom nejlepším slova smyslu. Není to zdaleka jediná věc, kterou jsem dělal v podobném stylu.
V divadle A studio Rubín není žádný stálý herecký soubor. Jak jste si vybíral herecké obsazení?
Před asi dvěma a půl roky jsem měl pravidelnou hostovačku v kladenském divadle. Nabídli mi tento text, pak jsme na to vletěli a udělali to. Jenže v oblastním divadle je omezená životnost - každé představení má jen určitý počet repríz. A protože herci k té hře získali silný vztah, dohodli jsme se, že s tím poté půjdeme do Prahy. Našli jsme A Studio Rubín, kde to teď pokračuje dál.
S jakými reakcemi diváků jste se setkal?
Myslím si, že u tohoto představení je to kombinace dvou věcí. Je to kvalitní text, který prostě působí, a pak je tam zvláštní nasazení a naprostá důvěra herců v text. Kdybyste porovnali dnešek a premiéru, tak byste viděli, jak se herci neuvěřitelně rozvinuli a zdomácněli. Je to o vztahu, o důvěře, o tom, jak se v tom cítí. Musím říct, že si to dneska moc užívali. Publikum bylo skvělé.
Vy jste letos na festivalu již po několikáté. Jaký na něj máte názor?
Jsem rád, že si můžu dovolit na takovém festivalu být. Jediné negativum je, že neustále prší. Jsem tady už počtvrté a vždycky to byl příjemný zážitek. Já si na festivalech cením, že se člověk dostane do euforie. Mě to strhne do takového víru, mám rozšířené zornice. Divák ta představení vnímá skutečně v jakési euforii a je to prostě takový trip. Už jsem vlastně stálý návštěvník, i když letos pro mne bylo těžké se sem dostat. Je to velký boj, abychom to tady všechno zorganizovali. Ale když je potom takový úžasný divácký ohlas, je to dvojnásobná radost.
Měl jste možnost vidět už nějaké představení?
Úplně mě dostalo nitranské divadlo s představením Verejný nepriateľ. Trošku mi to připomnělo smysl věcí - tak jak já vnímám divadlo.
Na čem v současné době pracujete?
Já jsem teď ředitel Městských divadel pražských, kde rozjíždíme novou koncepci, což je krásné, ale zároveň hrozně náročné. Takže jsem si sem vlastně přijel odpočinout.

Děkujeme za rozhovor.
Michal Blažíček a Pavla Štorková

Mám rád všechno, kde hraju, protože jsem rád, že hraju
Rozhovor se zástupci Divadla Petra Bezruče
Ve veškerých ostravských divadlech se teď hrají až na pár výjimek samé současné hry. Proč si myslíte, že tomu tak je? A proč saháte po takových titulech?
Ilona Smejkalová (dramaturgyně Divadla Petra Bezruče): My jsme divadlo, které se orientuje hlavně na mladého diváka a myslím si, že mladý divák chce vidět současné hry a že ho současné hry baví a zajímají. Ostrava je takový hodně specifický region – průmyslový. Svým způsobem nemá nějakou historickou tradici, takže i ten vztah k historickým tradičním hrám je tam samozřejmě jiný, než v ostatních regionech naší republiky.
Hlavním důvodem ale asi je, že hrajeme pro mladé diváky. Náš typický divák je ve věku 17 – 19 let a žije současností, chce vidět věci, které ho zajímají, nějaká svá témata – něco, co se děje kolem něj. My se snažíme vybírat tituly, které by ho oslovily.
Viktore, co Ti přináší působení na ostravské divadelní scéně? Dá se nějak srovnat s působením na olomoucké scéně?
Viktor Dvořák (ve hře Story ztvárnil postavu Clifforda): Já si nepokládám otázku, v čem je působení v Ostravě jiné, protože se to nedá srovnávat a není to ani třeba. Působení v Ostravě mi přináší setkání s novými lidmi, která jsou krásná v tom, že jsou prostě jiná. Je pravda, že u Bezručů se hrají tituly, které by se tady v Olomouci nehrály, v tom je to jiné a je to fajn.
O Martinui Crimpovi, který hru Story napsal, se mluví jako o autorovi, který píše „divadelním minimalismem“. Všímáte si v praxi nějakých rozdílů právě v divadelním jazyce?
Viktor Dvořák: Myslím si, že to nevnímáme a myslím si, že je to tak správně. Znamená to, že to máme nějak nazkoušené a zažité a že je nám v tom dobře. To je vždycky základní věc.
Máte raději jemnější hry – jako třeba Story - nebo ty extrémní, např. od Sarah Kane?
Viktor Dvořák: Já mám rád snad téměř všechno, kde hraju, protože jsem rád, že hraju. Když je příjemná práce a člověk má pocit, že to nějak funguje, tak téměř nezáleží na tom, v čem hrajete a co, ale jestli je vám v tom dobře a jestli na to lidi chodí.
Na které festivaly se letos Divadlo Petra Bezruče ještě chystá?
Tomáš Suchánek (marketing):Asi za týden budeme hrát ve Zlíně na setkání Stretnutie. Měli jsme jet do Českého Těšína na festival Bez hranic, ale bohužel se tam kvůli technickým problémům nevejdeme. Byli jsme osloveni Nitrou a byli bychom velmi rádi, kdyby tohle vyšlo.
Ilona Smejkalová: Abych to doplnila, tak do Zlína i do Nitry bychom měli jet s představením Syn. Zima od pana Pitínského. Protože je to takové velmi exkluzivní představení, tak bychom Vás tímto rádi pozvali na letošní poslední představení Syna. Zimy do Ostravy, protože si myslíme, že je to takový bonbónek pro diváky, kteří mají rádi divadlo pana Pitínského.

Honza Žůrek, Naďa Satková, Eva Votrubová

ŠEDIVÉ STORY Z AVENUE X
Festival Divadelní Flora včera ukončilo představení Divadla Petra Bezruče s názvem Story. Hru Martina Crimpa režíroval nynější umělecký vedoucí právě zmíněného divadla Jan Mikulášek.
Studená šeď kulis, zrcadla, igelit, šedé studeně kovové konstrukce nábytku, k tomu černá kůže a šaty. Všechno má svůj důvod. Martin Crimp napsal hru Story v roce 1993, tedy pár let před celosvětovým boomem tzv. „reality show“. S trochou nadsázky lze říci, že Jennifer a Andrew jsou vlastně předskokany tohoto nového televizního žánru. I oni totiž postupně podléhají pocitu, že medializace života je nakonec zajímavější a vzrušivější než život sám.
Hra je umístěna do ulic New Yorku, který má být tím pravým zobrazením odcizenosti, stádnosti a šedi. Prvkem, který nám toto neustále připomíná, je zástup šedých bot, který symbolizuje ruch ulice za oknem. Všechno je studené a šedé. A když se vyskytne barva – má pokaždé svůj smysl. Barevná je hudba, která je použita ke střihovým sekvencím mezi jednotlivými scénami. A barevná je ze začátku i hlavní hrdinka Anne (Petra Bučková). Převléká se do černé až ve chvíli, kdy se stane součástí celé té hry s osudem a s identitou jiných lidí. Kdy se s dobrovolnou nedobrovolností stane součástí celé té nechutné manipulace. Barevné motivy má ve svém kostýmu také její manžel Simon (Pavel Gajdoš), jehož kostým je černomodrý, působí tedy i přes svou zápornost jako jakýsi bod střetu – světa černého a shnilého, ale zároveň světa modrého – spojeného se „starou“ Anne, kterou nejspíš přese všechno opravdově miluje. Modrá je taky sukně sekretářky Nicky. Zde ale barva působí spíš jako jakási předzvěst toho, že právě ona jednoho dne herecky ztvární samotnou Anne.
Story je příběhem lidí, kteří ztratili z dohledu hranici mezi tím, co žijí sami, a tím, co je vyprávěním někoho jiného. Je to hra o cynickém světě, kde se city skrývají, kde je člověk jen loutkou a peníze určují směr. Začíná jízda plná lží, vykonstruovaných příběhů, hraných pocitů. Kličkujeme příběhem a přestáváme si být jisti, kde končí realita a kde začíná fikce. Často se mění místa i nálady. A vypadá to, že všechny poukazy směřují do černého konce. Ač je zde zobrazen svět, který se sebevíc vzdaluje normálnímu stavu a který nás natolik pohlcuje chamtivostí a ctižádostí, vše je popsáno s opravdu velkou dávkou černého humoru, který příjemně baví. Martin Crimp zde boduje svým „divadelním minimalismem“ - svým tvrzením, že při psaní vypouští vše, co není absolutně nezbytné. Černý humor, založený na jednoduchých větách, hru výborně prostupuje. Divák se baví a nechává se unášet do míst, kam nás zaveze jen slepý taxikář.
Když přijde dramatická chvíle, volantu se chopí Mikulášek. Například při ztvárnění scény, kdy Simon vydloubává Cliffordovi (Viktor Dvořák) oči z důlku, se divákovi zastavuje krev v žilách, aniž by herci na pódiu sváděli hysterické krvavé boje. Je to snad další forma „divadelního minimalismu“?
„Já nehodlám svý těžce vydělaný peníze utrácet za to, aby mi někdo říkal, že svět je žumpa,“ pronáší Simon hned v začátku hry jako argumentaci, proč nechodí do divadla. Nadneseně řečeno: hra Story ukazuje dnešní svět jako žumpu. Ale utratit peníze za ni... to stojí za to.

Eva Votrubová

BREAK MY HEART, PLEASE!
V představení Break My Heart, Please! se na scéně objevují tři postavy, dvě ženy a jeden muž, jakoby náhodně vybrány z davu, které rozehrávají modelové životní situace. Tím se na povrch dostávají rozdílné osobní fragmenty ve vztahu muž – žena – žena. Tento lidský trojúhelník poukazuje v různých situacích na odlišnost mužských a ženských reakcí. Jak odlišná je mužská a ženská rivalita, kde se pohybuje hranice harmonie a disharmonie těchto konkrétních osob ve vznikajícím příběhu? Přijďte se podívat a pokuste se spolu s Janou Černou, Norou Nohejlovou- Sopkovou a Petrem Vaňkem toto „tajemství“ odhalit.

-mfn-

POLARIS
Vojta Švejda s Janem Benešem-McGadie budou dnes večer prostředky alternativního divadla sdělovat příběh ze světa za polárním kruhem, zahřívat se vzpomínkami a přežívat pomocí snů v realitě k nepřežití. Divákům se dostane story o osamělosti, přátelství, čekání na pomoc, která nepřichází, vyprávění o věrnosti a naději, o touze ztratit se, být ztracen a postrádán.

-hh-

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
/ film / režie: Jiří Trnka/ ČSSR, 1959
Děj Trnkova slavného loutkového filmu vychází ze stejnojmenné hry Williama Shakespeara a rozvíjí fantaskní situace, které nelze doslovně realizovat na jevišti. Athénský vládce Theseus chystá svatbu s královnou Amazonek Hippolytou. Do pompézních oslav se chystají zapojit i ochotníci mistra tesaře Kdouličky s příběhem o Pyramovi a Thisbe …. -mst-

EDEN A POTOM
/ film / Režie: Alain Robbe-Grillet/ Slovensko, Francie, 1970
Eden a potom je filmem-koláží, kde klasický děj a kauzalita tradičního filmového vyprávění ustupuje do pozadí před tvůrčí metodou vytváření schémat hry, zcizení a autorského komponování obrazově poetických sérií.
Mladá anonymní dívka se chce vymanit z kavárenského prostředí diskutujících intelektuálů. Její putování formou úskoků a časových i prostorových přeryvů ústí do Tuniska, kde se proměňuje její zážitek v halucinogenní opar. S příchodem cizince Duchemina se situace vyprávění přesunuje na tajuplný exotický kontinent a skutečnost se stává ještě tekutější než dosud.

-mst-

PROROK ILJA
Eliasz Klimowicz žil ve východním Polsku ve 30. letech minulého století. Negramotný rolník, uctívaný Mesiáš, se spolu se svými stoupenci pustil do stavby nového Jeruzáléma – Wierszalinu. Ve svém kraji podporoval dětské útulky a nemocnici. Přežil neúspěšný pokus o ukřižování. Byl zatčen a deportován na Dálný východ, od té doby o něm nejsou žádné zprávy. V kraji kolem Bialegostoku dodnes žijí věřící pravoslavné sekty Proroka Ilji…

-zm-

šéfredaktorka: Michaela Stránská • redakce: Hana Hejduková, Jan Žůrek, Michal Blažíček,
Naďa Satková, Pavla Štorková, Jiří Pírko Šmirk
korektura: Veronika Zýková • fotografové: Tomáš Ruta, Martin Vosáhlo
kontakt: dflora@seznam.cz