fotografie    |    program    |    konvikt    |    zpravodaj    |    o festivalu    |    english
4. 5. 2007
18.00Moravské divadlo
Thomas Bernhard
SVĚTANÁPRAVCE
Divadlo Komedie Praha

Cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon pro Martina Fingera

překladJosef Balvín
kostýmyKamila Polívková
režieDušan D. Pařízek
premiéra30. 11. 2006
hrajíMartin Finger
Gabriela Míčová
Stanislav Majer
Martin Pechlát
Jiří Štrébl
Roman Zach

Jeden z nejlépe inscenovaných Bernhardů u nás, soustředěné herectví všech, mimořádný Martin Finger v titulní roli. Sám si kladu otázku, zda mě sebezpyt nesnesitelného skleníkového učence zajímá. Ale už proto, že si otázku kladu, má pro mě poselství inscenace smysl.
Jan Kerbr, redaktor Divadelních novin

Doslova i přeneseně setmělá inscenace. Vyžaduje soustředění a potvrzuje vysoký inscenační standard Divadla Komedie, zejména režíruje-li Dušan D. Pařízek. Ten nechal Martina Fingera vyrůst ve vynikajícího divadelního herce.
Josef Chuchma, redaktor MF Dnes

Sarkasmus autora převedla režie do výtvarně efektních, herecky fascinujících obrazů člověka na konci života a sil. Umírání jako drama rozpadajícího se vztahu stárnoucí manželské dvojice. Arogance a ješitnost jako obrana před zmrtvěním. Dance macabre par excellence s precizním výkonem Martina Fingera.
Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin

MF Dnes / 6. 1. 2007

Napravený nápravce
(...) můžeme ocenit skvělé úsilí Divadla Komedie uvádět téměř nehratelné věci. A musíme ocenit skvělý a kongeniální výkon teprve pětatřicetiletého Martina Fingera: výkon stejně úsporný, emotivně tlumený a mocně sugestivní, jako je text.

Alexandra Berková, Divadelní noviny / 23. 1. 2007

Thomas Bernhard: Světanápravce
Dnešní režiséři buďto považují dramatiky za své dřevěné houpací koně, anebo uznávají, že nasedli na živého tvora, který je může vyhodit ze sedla či odvézt za dobrodružstvím. Posun, jenž na Bernhardově hře provedl režisér Pařízek, ještě pořád spadá do druhé kategorie.
(...)
Martin Finger dokonale využil svého hereckého typu depresivního hypochondra, jehož obnažená přecitlivělost sugeruje dojem člověka svlečeného i z vlastní kůže. Promyšleně pracuje se zdánlivě monotónní intonací hlasu zadržujícího napětí výbuchu jako dech pod hladinou. Jeho spílání na adresu světa pak pochopitelně postrádá stařeckou žlučovitost, je v něm více odtrpěné bolesti smrtelně nemocného člověka.

Richard Erml, Reflex / 11. 1. 2007

Plnou parou vzad?
(…)
Minimum vynaložených prostředků a maximum účinu. Především žádná opulentnost: nejzákladnějším dojmem z inscenace je naopak až spartánská oproštěnost od všeho přebytečného. Co také jiného, než odhazovat přebytečné, může člověk tváří v tvář smrti? Bernhardovským hrdinou je tu filosof se spasitelským komplexem, především ale smrtelně nemocný člověk v okamžiku krize. Pařízek (už obsazením mladého herce, pro něhož je tento Světanápravce životní rolí) odhodil první nabízející se možnost – zavrhl šarži senilního, bezmocného, dětinsky žvatlajícího a sekýrujícího starce. Jeho hrdina čeká „výhledově“, v rozmezí několika málo let, na jistou smrt, ale bezprostředně, „teď a tady“, tedy v základní herní situaci, očekává pozdní vyznamenání od celebrit místní univerzity: k návštěvě téhle honorace (Roman Zach, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Stanislav Majer), již režisér celou vměstnal málem jako v grotesce bratří Marxů na jednu jedinou sofu, také celé představení směřuje, jí se parodicky zhodnocuje a reflektuje. Však je také u Pařízka, mj. i silným proškrtáním Epilogu, motivu Švýcarska aj., faktickým vrcholem inscenace. Režisér postřehl, že právě ono spojení „věčného“ – spasitelské životní dílo, smrt – s „přízemním“ – čestný doktorát od značně problematických, provinčních kapacit – je základním hracím prostorem i zdrojem groteskní komiky celé této černé komedie.
Pařízkův pohled na nesnesitelného despotu není přitom nikterak jednostranný: člověk v dané situaci má, do určité míry, i relativní nárok být nesnesitelný. A to nejen k pokryteckému světu, ale i ke svému bezprostřednímu okolí. To představuje především takřka němá postava Paní – směs trpělivé, svaté ošetřovatelky a družky bezmezně oddané provinčnímu velikánovi (Pařízek rozehrál její parti mimo „macešský“ text, například jej obohatil pokyny jevištnímu personálu stran klimatizace atd.).
Paní však, alespoň v mimicky i pohybově obdivuhodném podání Gabriely Míčové (zuřivé pletení!), němou bernhardovskou trpnost vůči hrdinovi v jedné chvíli už nevydrží a vzbouří se (ovšem samozřejmě jen po česku, tj. dočasně). Režisér v rámci svého pojetí logicky odstranil i některé vnějškové atributy stáří (naslouchátka) – paruku ponechal jen proto, aby si pohrál, například i ve skvělém hudebním intermezzu, s kontrastem holohlavého mladého představitele a starší představované dramatické osoby, parukou paradoxně omládlé. Režisérově programové úspornosti je přizpůsobená i jeho minimalistická scéna, kruhově vymezená pouze „bójemi“ různých budíků: na ní je umístěna jediná sofa, ústřední hrací prostor většiny situací. Podtrženo a sečteno – po Musilových Zmatcích chovance Törlesse a po Schwabových Prezidentkách, Lidumoru a Antiklimaxu se v Pařízkově dílně urodila další velká událost českého divadla, pro mne prozatím vyvrcholení stávající sezony.

Vladimír Just, Literární noviny / 27. 12. 2006

Tichá hra plná slov
Na „malé scéně“ Divadla Komedie se stala ze hry Thomase Bernharda Světanápravce v režii Dušana D. Pařízka velmi intimní a tichá hra. V setmělém prostoru se dění soustřeďuje na jediné osvětlené místo – na pohovku. Tikající budíky jsou rozestavěny po podlaze. Světanápravce se nachází v situaci, kdy nemá už nic než ta slova.
(...)
Fingerův antihrdina je nemocen nikoliv stařeckou paralýzou, ale už pouhou jsoucností okolního světa. Ale ani na pohovce si nemůže vychutnat oblomovské lenošení, trpí světem i skrze jeho nepřítomnost. Ponižovaná Paní, ač sebetišší, je nositelem pohybu a zvuku, tedy projevu světa. On ji potřebuje, stejně jako k životu potřebuje nenáviděný svět. Paní ho postupně souká do částí oděvu, aby takto civilizačně zaopatřen mohl přijmout delegaci university a města s vytouženým diplomem čestného doktorátu. S delegací městské honorace klepe na dveře ten opravdový Svět, který je objektem Traktátu. Svět, jehož jedinou možnou záchranou je jeho odstranění.
V inscenaci se našlo dost místa na vyjádření nemoci a to především zásluhou charismatického Martina Fingera, jenž dovede být zároveň ironizovaným symbolem spasitele, figurkou demonstrující marnost „tvorby“ i trpícím člověkem.

Marie Zdeňková, Divadelní noviny / 28. 12. 2006

Událost v divadle, omlazený světanápravce
Pražské Divadlo Komedie je v mnoha ohledech výjimečné. Nejenže je v současnosti naší intelektuálně nejnáročnější scénou, která si přesto našla věrné publikum. Ale hlavně představuje koherentní dramaturgii, jejímž těžištěm je převážně německojazyčná dramatika doplněná neobvyklými autorskými projekty. Nejuváděnějším autorem této scény je rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard.
(...)
Pařízek se rozhodl ve své interpretaci Světanápravce jít jinou cestou, než bývá obvyklé. Na minimalisticky pusté a spoře osvětlené scéně s pouhým fotelem, gramofonem a budíky jako symboly mizejícího času nabídl nový obraz bernhardovských hrdinů. Namísto stařeckého páru obsadil klíčové role mladými herci Martinem Fingerem a Gabrielou Míčovou, jejichž plastické uchopení rolí s patrným erotickým akcentem je více než přesvědčivé. A Pařízek šel ještě dále: místo aby jeho misantrop klasicky stařecky výbušně spílal všemu a všem, ve Fingerově podání je jakousi karikaturou západního intelektuála s daleko tišším, ale o to sadističtějším projevem.
Postava se mladému herci urputně brání. Text je totiž místy v přímém rozporu s Fingerovým věkem, s čímž souvisí i ona životní zhrzenost, kterou se mu přes skvělý herecký výkon občas nedá moc věřit. Nicméně Pařízkova odvaha postavit se kánonu je více než přínosná. Nabízí nám totiž jiný pohled na autora, který je často označován za respektovaného klasika jen kvůli tomu, aby tím byl potlačen jeho ironický úšklebek a hněv.

Lukáš Jiřička, Respekt / 2. 1. 2007

Světanápravce rozhodně není zlý sen
(...)
Finger dokázal diváky přesvědčit, že slova nejsou o nic méně účinná, jsou-li pronášena jakoby neúčastně, bez patosu, se suchou věcností. Přitom jde občas o kaskády mizantropických jízlivostí, vzteklých vět vmetených do tváře světu, lidstvu, komukoli. Návštěva akademických funkcionářů a starosty s diplomem, to je typicky bernhardovský zlý sen. Všichni se podivuhodně vměstnají na pohovku a připomínají tak trochu gogolovské postavy – ale na nepoměrně kultivovanější rakouský způsob.

Josef Mlejnek, MF Dnes / 21. 12. 2006

Sukces měsíce
Ironický, břitký rakouský dramatik Thomas Bernard postupně „domácní“ na českých scénách. Ještě nikdy však nebyl jeho text inscenován tak důsledně a s takovou mírou autenticity. Režisér zvolil vysokou divadelní stylizaci všech inscenačních složek, počínaje do detailu propracovaným herectvím, přes černobílou, světelně náročnou výpravu, až po překvapivý výběr hudby (irská skupina U2). Martin Finger v hlavní roli je až minuciózně přesný, jeho každé gesto, každé zvýšení hlasu dopředu promyšlené, až z toho mrazí.

Divadelní noviny / 28. 12. 2006

V Komedii Bernhardovi rozumějí
(...)
Titulního Světanápravce hraje Finger virtuózním způsobem jako tyrana a totálního misantropa. Když jako napolo ochrnutý invalida sedí nahý ve tmě a utýranou ženu šikanuje příkazy, nebo když se ironicky ohlíží za svou kariérou světoznámého filozofa, jeho tichým hlasem prosakuje únava a nevíra. Slavnostní akt setkání se zástupci univerzity a města, při němž má být filozof vyznamenán, se pak logicky zvrhává v exhibici trapnosti. Jak jinak, ústřední idea Světanápravcova zní: svět se dá zlepšit jedině tím, že zničíme jeho obyvatele.
Ačkoliv je Thomas Bernhard neodmyslitelně spjat s rakouským prostředím, jeho ironické analýzy lidské marnosti nacházejí živnou půdu i u nás. Obzvlášť v Komedii jeho odkazu už dlouho a dobře rozumějí.

Saša Hrbotický, Hospodářské noviny / 11. 12. 2006

Jiskřivé spílání světu na pomezí smrti
(...) Obdivuhodná je režijní i herecká práce s tichem a pauzami, které jsou mnohdy na hranici únosnosti, a přece „mluví“, jsou maximálně sdělné a účinné.
Podobně hrají proměny vnitřního i vzájemného napětí herců. Fingerův Světanápravce, autor oceňovaného, ale ne zcela pochopeného traktátu o nápravě světa, čeká na chvíli, kdy mají přijít představitelé města a univerzity, aby mu udělili čestný doktorát. Čas si krátí egocentrickým slovním výlevem plným paradoxů, v němž dává najevo své pohrdání lidmi a celým světem, občas pocity ukřivdění, ale i snobské uspokojení z ocenění, která kdy dostal. Postupně odhaluje svou ješitnost, velikášství i duchovní mrzáctví, ale – u Bernharda nečekaně – i jakýsi cit, snad i lásku a laskavost. Zároveň se zabývá běžnými úkony – jídlem, mytím, strojením – a ke všemu potřebuje svou ženu. Sám nemobilní, možná i záměrně nemohoucnost trochu hraje, aby ji Martin Finger mohl peskovat, ponižovat a citově týrat. Paní Gabriely Míčové mu vychází všemožně vstříc, někdy snad z touhy po citu, občas odevzdaně, jindy s dětsky hravým vzdorem i s nenávistným odporem. Zdá se, že tento podivný pár je esencí všech záporných i kladných nuancí intimního vztahu muže a ženy. Slovní litanie Světanápravce je tím významně oživena, text se rozvíjí téměř jako růže z Jericha do nečekaně vrstevnaté a překvapivé podoby. Vrcholem trapnosti i komiky je scéna návštěvy čtyř potentátů, snažících se zachovat dekorum v nejnemožnějších situacích. Pohovka – jediný kus nábytku na scéně, který až dosud svou přesnou ohraničeností vyvolával stísněnost – náhle poslouží až rozvernému rozehrání celé situace.

Vítězslava Šrámková, Týdeník Rozhlas / 8. 1. 2007

Aplaus
Jednou z nejdůležitějších českých činoherních scén dneška je již více než deset let pražské Divadlo Komedie. Jeho současný umělecký šéf Dušan D. Pařízek mu vtiskl pečeť intelektuálně náročného divadla mapujícího aktuální témata a fobie dnešního světa. Každá jeho nová inscenace je krokem dál v hledání a nalézání adekvátních divadelních prostředků pro něco, co bychom s jistou přibližností mohli nazvat „existenciální esencí doby“. Vynáší na jevištní světlo světa z hlubin člověka vyvěrající běsy, trýzně, strachy, obavy, bolesti. Někdy se jim autoři, režisér i herci krutě vysmívají, jindy jim osudově podléhají. Cesty takovými inscenacemi nejsou pro diváka příjemnými, nejsou to však muka samoúčelná a cesty bezcílné. Jako Robert Musil dokázal analyzovat trýzně a muka citového člověka své doby, tak se i Dušan Pařízek zarývá svými inscenacemi do citové a intelektuální paměti dneška. Jako se Thomas Bernhard krutě vysmívá sám sobě a nelítostně kritizuje svou zemi, tak i Pařízek reflektuje a analyzuje dnešní svět a člověka v něm. A právě tyto dva autory můžete nyní vidět ve výjimečných Pařízkových inscenacích na jevišti Divadla Komedie.
V Bernhardově Světanápravci exceluje herec Martin Finger v titulní roli výsostného intelektuála, který ve svých esejích dokáže přesně analyzovat svět, v soukromí je však sám tyranem, mučitelem a samolibým světadestruktorem. Zmatky chovance Törlesse jsou mrazivě trýznivým obrazem opuštěnosti jedince v jakékoli společnosti. Tato inscenace je výjimečná také tím, že při jejím vzniku se spojily rakouský Salzburger Festspiele, německý Deutsches Theater Berlin a pražské Divadlo Komedie. (...) Světanápravce je naštěstí součástí pravidelného repertoáru. Obě inscenace jsou důvodem k sebevraždě. Nedoporučuji slabým náturám. Doporučuji všem.

Vladimír Hulec, Reflex / 21. 12. 2006

Lidé, kteří chodí do divadla, se dělí na dva druhy: na ty, kdo chodí do divadla, a na ty, kdo chodí na Thomase Bernharda. Těch druhých nebude moc, ale jako každá menšina by měli být chráněni státem.

Jiří Peňás, Týden / 11. 12. 2006

 

www.divadlokomedie.cz
fotografie    |    program    |    konvikt    |    zpravodaj    |    o festivalu    |    english