scénář	François Ozon, Emmanuele Bernheim
kamera	Yorick le Saux
střih	Monica Coleman
hrají	Valeria Bruni Tedeschi (Marion), Stéphane Freiss (Gilles), Géraldine Pailhas (Valérie), Françoise Fabian (Monique), Michael Lonsdale (Bernard), Antoine Chappey (Christophe) a další
	/ 90 minut

Snímek 5x2 je souborem pěti významných epizod z partnerského života Marion a Gillese (rozvod, nevěra, narození dítěte, svatba, seznámení), který je rozplétán od poslední, křečovité, zoufalé, vynucené milostné noci po rozvodu až ke kořenům – seznámení. Fascinující odysea, mapující splétání dvou lidských osudů, je anatomií duševního vyprázdnění, vyprchání citu, iniciace setkání i melancholie rozchodu.
Ozon do hlavních rolí obsadil méně známé herce, z nichž především ženská představitelka je vykreslena barvitě ve chvílích okouzlení z nové známosti i v pasivní odevzdanosti při zjištění nevěry. Režisér tak nepokrytě dává najevo sympatie k ženskému světu, který je křehčí, zranitelnější a uzavřenější než svět mužský. 5x2 je civilní poctou Ozonovým režijním vzorům – odkazuje k autorovu filmu Pod pískem, ale svou obrazovou stylizací, rámováním a barevným tónováním naznačuje příbuznost například s Rohmerovými „letními filmy“ či (ve scéně svatby) s Ciminovým Lovcem jelenů.

Pavel Bednařík

Ozon je režisér se silným smyslem pro divadelní scénu a několik jeho filmů, například Kapky deště na rozpálených kamenech a 8 žen, jsou založeny na divadelních hrách a natočeny v jedněch kulisách. Snímek 5x2 by klidně mohl patřit na jeviště. Vše je v něm postaveno na hereckých výkonech. BruniTedeschi a Freiss jsou atraktivní pár, okázalejší verze obyčejného páru, potýkající se se svou vzájemnou povrchností.

P. French, The Guardian / 20. 3. 2005

Na první pohled se Ozonův film 5x2 zdá být konvenčním či přinejmenším neoriginálním filmem, který dozrávající francouzský enfant terrible natočil: střízlivý rozbor rozpadu jednoho manželství, natočený pomocí převrácené chronologie, kterou použil už dávno Harold Pinter ve svém filmu Zrada (Betrayal) a kterou uplatnil také Ozonův kolegaprovokatér Gaspar Noé ve své anabázi domácího neštěstí Irreversible. Ale Noé se prodírá časem nazpět, aby všedně konstatoval, že „čas zničí všechno”. Ozonovo záludně poklidné a komorně neodhalitelné drama je daleko radikálnějším filmem – a v jistém smyslu i násilnějším. Vyrovnávaje se s návyky obsaženými v ohroženém partnerství, Ozon podniká vyčerpávající útok na tradiční heterosexuální model rodiny a manželství.

Dennis Lim, Village Voice / 7. 6. 2005

François Ozon (*1967) se narodil v Paříži jako syn intelektuálů aristokratického původu. Brzy byl uchvácen stylovými evropskými režiséry s hollywoodskou tradicí: Ophülsem, Hitchcockem, Renoirem a Chabrolem. Jeho kmenovým inspiračním autorem se však záhy stal Rainer Werner Fassbinder, jehož obdobné postavení i zaujetí provokativně sexuálními tématy mu bylo více než blízké. Přes četné amatérské zkušenosti s filmovou tvorbou se rozhodl stvrdit svou filmařskou dovednost vzděláním na prestižní pařížské filmové škole FEMIS. Ozon se ve svých filmech věnuje především ženským hrdinkám a jejich světu (Pod pískem, 8 žen, Angel), jeho autorský postoj je však často prodchnut ironií, inklinuje ke grotesce a parodii (Sitcom, Zločinní milenci, Kapky deště na rozpálených kamenech, Bazén). V současnosti platí za jednoho z nejproduktivnějších francouzských filmařů, kteří reprezentují a zároveň vydatně obohacují silnou francouzskou filmovou tradici.