překlad	Martin Hilský
dramaturgie	Roman Císař, Vladimír Procházka
scéna	Adam Pitra
kostýmy	Katarína Hollá
hudba	skupina Shannon
režie	Ondřej Sokol
premiéra	10. 9. 2007

J. M. Synge (1871–1909) vyprovokoval svou divokou komedií Hrdina západu (The Playboy of the Western World, 1907) nejznámější rozbroje v dějinách irského divadla. Příběh mladíka, který se stane hrdinou celé vesnice, když se vychloubá, že zabil svého otce, byl považován za urážku irské národní povahy. Hrdinu západu charakterizují kontrasty, extrémy a zvraty. Ústředním konfliktem celé hry je rozpor mezi iluzí a realitou. Název hry si vyžaduje malé vysvětlení: západním světem je míněn zaostalý irský venkov, odtržený od civilizačně vyspělejších částí Irska a hlavní hrdina hry, Christy Mahon, je „playboyem“ nanejvýš ve svých představách…

Christy Mahon	Jaroslav Plesl
Mahon, jeho otec	Michal Pavlata
Michael James Flaherty	Vladimír Kratina
Margareta Flahertyová	Kateřina Lojdová
vdova Quinová	Ivana Wojtylová
Shawn Keogh	Matěj Dadák
Philly Cullen	Otmar Brancuzský
Jimmy Farrell	Marek Taclík
Sára Tanseyová	Markéta Stehlíková
Zuzana Bradyová	Simona Babčáková / Marika Šoposká
Honora Blakeová	Ida Sovová
Yeats	Stanislav Štícha

… rozhořčení, s jakým byl Hrdina uvítán dublinskými vlastenci (…), je nyní vepsáno do irských dějin. Publika (…) se zmocňovala zuřivost, když vidělo, jak irské panny jásají nad vyznáním otcovraždy s neskrývaným obdivem. Nastal pekelný rámus. Publikum dupalo, hvízdalo, klelo galsky, zpívalo „Bůh ochraň Irsko“ a řvalo s nevědomou sebekritičností „co se trpí v Americe, nebude se trpět tady!“ Pozdvižení trvalo i o dalších reprízách, až byla v Abbey při čtvrté repríze rozmístěna policie, aby udržovala pořádek. Ale přítomnost „saxonských strážců zákona“zapůsobila na vlastence jako další doklad neslýchané zrady na Irsku, spáchané těmi „zvrhlými pancharty“ Yeatsem a jeho společníky. Yeats se dopustil také té prozíravosti, že dal podlahu jeviště pokrýt plstí, aby tlumila dupot; teprve tato kombinace zákona s čalounictvím umožnila, aby herce bylo vůbec slyšet.

John Gassner, Masters of the Drama / 1940

Do černého: Hrdina západu
Hra Hrdina západu klasika irského dramatu Synga disponuje jedním z nejtrefnějších dramatických paradoxů, jaký světová dramatika zná. Na irský zapadákov, kde už i lišky přestaly dávat dobrou noc, doputuje mladíček, který o sobě tvrdí, že zabil rýčem svého otce. Namísto toho, aby jej místní vydali zákonu, vzbudí neslýchaný akt otcovraždy obdivný poprask. Vztáhnout ruku na otcovskou autoritu — to tu ještě nebylo! A protože jde o mladíčka celkem pohledného, začnou se o něj venkovanky drsně přetahovat.
(…) Hrdinovi západu hrozí dvě inscenační nebezpečí. Naturalismus a poetismus, jakkoli mají oporu v textu, respektive v básnivém jazyce. V Činoherním klubu si režisér Ondřej Sokol prorazil mezi oběma krajnostmi cestu jako mezi dvěma ramenatými obránci v ragby. Ten příměr není tak od věci vzhledem k tomu, že utkání v ragby slouží v inscenaci jako režijní inovační řešení situace, kdy titulní postava Christy Mahon stvrdí svou pověst „hrdiny západu“. Onou energií, s níž se Sokol úspěšně prodral, je akcent na groteskní humor. Ostatně úvodní gag, kdy se do diváků nakopne ragbyová šiška, která se na gumě vrátí zpátky, mnohé předznamenal. Z naturalismu i poetismu se ironicky střílí, jak se dá. Nejtriviálnější příklad: množství domácí pálenky, kterou do sebe postavy komedie lijí, by každému urazilo palici. A aby nebylo mýlky, vrazí si Marek Taclík (Jimmy) hned dvě hrdla lahví do úst — přece nebude plýtvat časem…
Hlavní výhrou Sokolovy inscenace jsou herecké výkony, které koktejl groteskní ironie šejkrují na počkání a s nakažlivým zaujetím. Jaroslav Plesl jako Christy Mahon vystihl dobře chlestakovský údiv svého hrdiny, jenž se v situaci pro něj příznivé čile zorientuje.
Co postrádá Mahon Michala Pavlaty na robustnosti, to dohání vitálností šejdíře, jenž bude pábit, chlastat a svádět holky ještě na smrtelném loži. Ozdobou představení, mám-li výjimečně použít tohoto klišé, je alkoholický výstup hospodského Jamese Vladimíra Kratiny. Ironicky zveličený naturalismus jasnozřivého deliria, kdy se neutahatelný pijan kácí a opět povstává, kdy zdařile imituje gorilí prapůvod člověka houpajícího se na trámu, asi nejlépe vystihuje chytrou míru nadsázky Sokolovy interpretace.
(…) Dobré divadlo má minimálně dvě vlastnosti, které okamžitě vycítí i sváteční divák: je provokativně živé a načuchlé současností. Obě kvality Sokolova inscenace vykazuje vrchovatě, až ve skeptikovi hryže podezření: Jak to jen, k sakru, dělají? Případně: Nedosáhli úspěchu nějak moc snadno? Že by přece jen talent?

Richard Erml, Reflex 39 / 2007

Rugby na jevišti Činoherního klubu
Inscenace tragická i komická zároveň si kromě živé hudby a sportovního klání na jevišti zasluhuje pozornost především, jak už to tak v Činoherním klubu bývá, hereckými výkony, kterým nasazuje pomyslnou, vysoko zdviženou laťku hostující Jaroslav Plesl.
Jeho Christy dokáže v okolí vyvolat zájem jak svou plachostí a neohrabaností, tak i odhodlaností ve chvíli, kdy se rozhodne „otcovraždu“ opravdu dokonat, aby získal lásku milované Pegeen (Kateřina Lojdová) a ztracený obdiv.
Působivost inscenaci dodává také lidový, místy vulgární jazyk, náhlé dějové zvraty a nesmírné množství paradoxů. S tím vším je třeba nakládat s citem a jemností, aby hra, na první pohled neforemná a obhroublá, neztratila svou nezaměnitelnou poetiku. S tímto nelehkým úkolem se ale Ondřej Sokol, jako s těmi předešlými, vyrovnal stejně bravurně a my tak jen můžeme čekat, jakou podívanou nám přichystá příště.

divadelno.webgarden.cz

Černá groteska z dob, kdy vražda byla poezií
Do Činoherního klubu se vrátil duch Činoherního klubu. Tak by se dala charakterizovat již osmiletá epocha ředitelování Vladimíra Procházky.
(…) Sokol drsné tragigroteskní drama do značné míry poetizuje, ironizuje, dodává mu až bláznivou hravost s rozměry blamáže, mystifikace a frašky. Ukazuje je jako téměř akční komedii, s níž si lze pohrávat na mnoho způsobů. Připomínám například jedinečný režisérův nápad — živě na jevišti zahraný zápas v rugby plný hereckých špílců a pohybových gagů.
Hru zbavuje dobové společenské satiričnosti (světová premiéra 26. 1. 1907 vyvolala v Irsku obrovský skandál), již nahrazuje důrazem na hereckou a situační nadsázku a vyhraněnou typologii postav. Už sám výběr hostujícího Jaroslava Plesla do titulní role předznamenává celou inscenaci.
Pleslův Christy Mahon není přiblblý špinavý křupan, ale daleko spíš hrabalovsky nesmělý Miloš Hrma z Ostře sledovaných vlaků. Plachý mladík plný touhy, snů a ideálů, vzbuzující ve svém okolí soucit a lásku. A tak se k němu také ostatní postavy chovají.
Pegeen Flahertyová Kateřiny Lojdové je racionální šenkýřka, jež si umí poradit s každou situací rázně a nekompromisně. Její otec Michael v podání Vladimíra Kratiny je nádherně zahraný irský opilec z rodu Chaplinů, Hrzánů, Víznerů či Menzelů. Jeho výstupy jsou ozdobou celé inscenace. Kratina dokáže i z úsečných, banálních situací vytvořit divoká komediální čísla.
(…) Celou inscenaci zasazuje Sokol do rámce irské hospodské tancovačky. Po celý čas je totiž přítomná živá kapela, jež dění doprovází irskou lidovou hudbou a písněmi. Hrdina západu se tak dostává do kontextu lidových mordýřských balad. Proč ne? Je oslavou divadla a divadelní hravosti, dojemně drsným příběhem z dob, kdy ještě zločin mohl být vzrušující poezií a zločinec vyvolával romantické představy a sny.

Vladimír Hulec, MF DNES

Kurážnej chlap je chlouba světa
Hrdina západu Johna Millingtona Syngea (1871–1909) patří k nejpodivuhodnějším hrám, které kdy byly napsány. Autor ji dokončil jako pětatřicetiletý, do smrti mu zbývaly pouhé dva roky. „Když Christy Mahon poprvé před očima vesničanů rozťal svému otci lebku, obecenstvo nevydrželo a jalo se hlasitě protestovat. Stalo se to v dublinském Abbey Theatre, psal se leden 1907 a zrodily se jedny z nejproslulejších nepokojů v dějinách evropského divadla,“ shrnuje Ondřej Pilný v předmluvě k nedávno vydanému svazku Syngeova díla.
(…) Hra je ale zvláštní a jedinečná především díky neustálé ambivalenci a paradoxnosti, která se tu s každým okamžikem vyjevuje v rovině jazyka, významů, stylu. Komické srůstá s tragickým, vysoké s nízkým, (anti)hrdinové mluví nečesaně i básnicky a z grotesky se záhy vynořují znepokojivé otázky. Naznačuje je zvrat, jímž se dnes, v době vrcholné banalizace násilí a manipulace s realitou, respektive jejím obrazem, otevírá jedno z obzvlášť aktuálních témat: okolí Christyho totiž uctívá jen do chvíle, dokud otcovraždu může obdivovat toliko na základě vyprávění, neboť je „velká propast mezi řečma a činem“.
(…) Obraz dávného irského mikrosvěta se tak nejdřív zdá až příliš malebný a úhledný — k dojmu, že sledujeme jakési barvotiskově idylické výjevy z poněkud výstředních, ale přece jen „starých dobrých časů“, přispívá i přítomnost živé „irské“ kapely na scéně. Postupně se ale ukazuje, že režisér dobře ví, s jakým dílem má tu čest: do básnivých replik nechává pronikat (sebe)ironii a do žertovných situací ostrými střihy dostává černý humor i zcela vážné tóny. Lví podíl na zdařilém výsledném tvaru přísluší hercům. Představitel hlavní role Jaroslav Plesl má nezbytné charisma a bravurně zvládá bleskové proměny outsidera ve frajera, šantaly v básníka a vykuleného mladíka ve zralého muže. Silným protihráčem je mu suverénní Michal Pavlata, který představuje jeho otce, i Ivana Wojtylová, jejíž vdova Quinová do večera nenápadně vnáší výrazný samostatný příběh. Vladimír Kratina dokázal výborně zahrát alkoholika, aniž by se, jak je v kraji zvykem, uchyloval k laciným trikům.
Inscenace vrcholí přesně podaným fantasmagorickým ballabile plným emocí, alkoholu i krve, jemuž se musíme smát, ale po němž následuje už jen vystřízlivění a zvláštní smutek.

Terezie Pokorná, Respekt

Hrdina, jak má být
(…) Ve Smečkách se sice Hrdina západu ocitl coby náhrada za původně plánovaný montypythonovský projekt, zcela přirozeně však zapadl jak do dramaturgie Činoherního klubu, tak především mezi tituly, které má na kontě Ondřej Sokol. Sokolův oblíbený dramatik Martin McDonagh (v Činoherním klubu se hraje Osiřelý západ a Pan Polštář) je Syngovým přímým následovníkem — co do lokalizace her, jazyka i groteskně tragického ladění — a je tedy jen logické, že Sokol sáhl i po Syngově mistrovském kusu. Méně nápadná, leč nikoli nevýznamná je však i stopa, kterou bychom mohli označit za „čechovovskou“.
Hrdina západu je sice oproti Čechovovým hrám mnohem drsnější a grotesknější, Sokolovi se však ku prospěchu věci podařilo zdůraznit to, co oba slavné autory — a současníky — spojuje: schopnost předvést postavy tak, že se jim diváci smějí a současně s nimi intenzivně soucítí. Vychází to neobyčejně dobře, symbióza grotesky a tragiky je v činoheráckém Hrdinovi západu téměř učebnicová.
(…) Stejně významně však atmosféru spoluurčuje i to, že skrze všudypřítomnou grotesku soustavně prosakuje poetická rovina hry. Básnivé dialogy Christyho s místní kráskou Pegeen dokonce nabývají ráz téměř samostatných výstupů, dokreslených lyrickou hudbou a neiluzivním bodovým nasvícením (vnitřní rytmus výborného překladu Martina Hilského ovšem respektují všichni účinkující). Poetické pasáže sice nejsou prosty ironického zlehčení, jejich dojemně naivní opravdovost však působí nezvykle přesvědčivě: Christy s Pegeen se z umouněných venkovanů vždy na pár okamžiků promění v irského Romea a Julii...
Stejně důsledně prochází celou inscenací blasfemický motiv, těžící především z paralely Christy — Kristus. Místy je předveden zcela názorně, třeba když se Christy skrývá před otcem za dveřmi, přitisknut zády ke zdi hned vedle kříže (ani nemluvě o rouhavě znějících výrocích o tom, co vše bylo provedeno „s pomocí Boží“); vše ale vyvrcholí tím, že Pegeen Christyho — ve chvíli jeho nejhlubšího pádu — pálí rozžhaveným kovovým krucifixem (namísto předepsaného pohrabáče), který předtím do ohně odnesl sám Christy v groteskně rouhavé nápodobě křížové cesty. Herecky inscenaci dominuje Jaroslav Plesl v roli Christyho. Protikladné polohy své figury vyhrává sice s nadsázkou, nikdy se však neuchyluje k parodii, která by znemožňovala postavě „věřit“. (…) Jaroslav Plesl podává výkon, který se vidí jen málokdy. (…)
Hrdina západu je pro styl Ondřeje Sokola zcela typickou inscenací — režie nikdy nejde „proti textu“, bere však autora za slovo důsledněji, než bývá zvykem. Výsledkem je vyostření hry až do tragikomické grotesky, v níž jarmarečně dryáčnické veselí kráčí ruku v ruce s temnými podtóny a neobvykle silným poetickým nábojem; výborné výkony celého ansámblu jsou v Sokolových inscenacích pravidlem. Už dlouho jsem se v divadle necítil tak dobře.

Vladimír Mikulka, Divadelní noviny 18 / 2007

Solve et coagula
Herecké jam session; každý má svůj prostor v tomhle absolutním jinde, jímž je scéna a jímž je Irsko, ta zem bohatá na básníky. Je zemí odlehlou a drsnou a Aranské ostrovy jsou odlehlé a drsné ještě víc. (…) Antické drama na špičce jehly. Směšný, kdo nevzal fotra lopatou! zní vzkaz kusu někde ve druhé třetině — a obecenstvu se při premiéře v Dublinu vařila krev. Jenže věci se dějí, až nakonec přichází sám Bůh-otec a syna zachrání.
Krásný příběh, jako všechny pohádky, nadité touhou po lásce, harmonii a odpuštění. Na rozdíl od příběhů z Aranských ostrovů, kde čistota je tak elementární. A na rozdíl od příběhu starého Kaina, který byl ocejchován a vyhnán, aniž mu Otec kdy odpustil. A tak se Kain zmítá dál, v nekonečnu našich vtělení, napínán na skřipec viny a trestu, a píše další a další příběhy zavržených synů a dcer. A tady vstupuje do hry génius tvůrců — režiséra a herců a všech zúčastněných — kteří skvěle vybalancovali syrovost skutečnosti i vzduté emoce i humor, aniž co převážilo k melodramatu či k parodii. Pasážím, možná patetickým, byl ponechán prostor s možností vyznít — a zafungovat jako další zjemňující ingredience. Hudební doprovod, rovněž odlesk původní irské syrovosti, také působí směrem solve et coagula: rozpusť a vysrážej; toto je cesta, jíž se z drsného, syrového života k nepřežití stává stravitelnější celek umění…

Alexandra Berková, Divadelní noviny 16 / 2007

Sukces měsíce
Sokolovo nastudování proslulé irské „otcovražedné“ tragikomedie vyniká jak po herecké stránce, tak schopností zachytit všechny roviny hry: počínaje dryáčnickou opileckou groteskou a lehce ironizovanými poetickými milostnými výstupy konče. Sto let stará klasika díky tomu ožívá s intenzitou, s níž se lze v českém divadle setkat jen výjimečně.

Divadelní noviny 18 / 2007

zdůvodnění některých kritiků a divadelníků, kteří v anketě Divadelních novin ohodnotili Hrdinu západu jako nejvýraznější českou inscenaci roku 2007

Režijně a herecky mimořádně zdařilé představení objevuje báseň ukrytou v Syngeho textu, aniž by potlačovalo humor, nadsázku a robustní dramatičnost hry.

Martin Hilský

Režisérovi i hercům se zdařilo zdůraznit zvláštní poezii v řeči a skloubit ji s drsnou skutečností a s černým humorem.

Eva Kröschlová

Úspěch inscenace se opírá především o velmi zdařilý a divadelně čitelný překlad Martina Hilského. Režie Ondřeje Sokola vynalézavě pracuje nejen s hereckými typy, ale i s pohybem postav na scéně malého divadla, jakým je Činoherní klub, dokáže rozehrát dokonce i simultánní akce, aniž tím ztrácí děj na srozumitelnosti i celkovém temporytmu.

Jan Vodňanský

Hrdina západu k pohledání
Inscenace Hrdiny západu nabízí divákům inteligentní, vtipnou zábavu. Nabízí pohled na Iry v kraji Mayo, jejich smýšlení, velmi svéráznou logiku a humor jdoucí ruku v ruce s poezií, krutostí i pověrčivostí.
Skutečnost, že i sto let starý text se bez násilné aktualizace podařilo převést na jeviště velmi svěže a současně, svědčí o kvalitách Syngovy hry i Sokolovy režie.

rozhlas.cz / 9. 1. 2008

(…) Přál jsem si, aby výsledný text překladu měl dvě vrstvy, aby v každodenní próze byla ukryta báseň, aby próza jednotlivých replik měla skrytý tep, vnitřní pulzování přirozené jako dech. V určitých emocionálně vypjatých situacích se pak tato struktura stane zcela zjevná, upozorní sama na sebe a připomene, že Syngův jazyk, ač vždy přirozený a přesně vytvarovaný na danou divadelní situaci, je zároveň jazykem vynalezeným...

Martin Hilský

Není mnoho dramat, v nichž by si autor tolik zahrál se svými diváky, tolik se nažongloval s jejich pocity a tolikrát je rozmarně přinutil přeregulovat si ohnisko představivosti, aby dosáhl svých cílů. Hrdina západu využívá směle divadelních možností a je dobrým příkladem, jaké výstřednosti si může dramatik dovolit.

J. L. Styan

Humor je zkouškou etiky, neboť žádné zlo není vtipné. Bestialita je již v samé podstatě protikladem jakéhokoli humoru.
… Veškerá dekadence nepřipouští opravdový humor. Nefalšovaný a upřímný smích jde od srdce, což značí, že to, čemu se smějeme, bezpochyby není v nesouladu s instinktivním zdravým rozumem, pro který máme tak mnoho jmen.

J. M. Synge, Poznámky o literatuře