16. 5. 2008


18.00Moravské divadlo / za oponou
Marina Carr
PORTIA COUGHLANOVÁ
Divadlo Andreja Bagara Nitra / SK
> www.dab.sk
Strhující výlet do snového, vášnivého i příliš lidského světa
jedné z nejhranějších současných dramatiček.
Cena Dosky pro představitelku titulní role Zuzanu Kanócz.
Cena Dosky pro scénografa Pavla Andraška.
Režie: Michal Vajdička
překladZuzana Vajdičková
dramaturgieDano Majling
kostýmyJana Hurtigová
scénaPavol Andraško
hudbaPeter Mankovecký
režieMichal Vajdička
premiéra19. 1. 2007
Portia CoughlanováZuzana Kanócz
Raphael CoughlanDušan Cinkota / Branislav Matuščin
Marianne ScullyováDaniela Kuffelová
Sly ScullyIvan Vojtek
Maggie May DoorleyováEva Pavlíková
Senchil DoorleyPeter Oszlík
Blaize ScullyováŽofia Martišová
Stacia DoyleováZuzana Moravcová
Damus HalionMilan Ondrík
Fintan GoolanMartin Nahálka
Gabriel ScullyIvana Ťažárová / Jana Lacová

Marina Carr (*1964 )
Ačkoli vyrůstala na venkově, nechybělo jí literární zázemí — její matka psala nepublikované básně v keltštině a otec divadelní hry.
Vystudovala angličtinu a filozofii na University College v Dublinu. Dramatické tvorbě se profesionálně věnuje jako dvorní autorka dublinského Abbey Theatru.
Své rané hry uváděla na malých alternativních scénách. Šlo o experimenty inspirované absurdním dramatem a sama Carr označuje toto období své tvorby jako „beckettovskou fázi“.
V jejích zralejších textech se již setkáváme s tím, co lze, s jistou nadsázkou, označit jako „obchodní značku“ většiny mladých irských dramatiků — s černým humorem a fyzickou brutalitou. To, čím se Marina Carr od svých generačních druhů liší, jsou narážky na řeckou mytologii. Některé její texty jsou přímými adaptacemi řeckých tragédií (například hra Ariel je přepisem Euripidovy Ifigénie v Aulidě, hra U Kočičí bažiny je adaptací Médey). Také jiná dramata, která se neodvolávají na konkrétní řecké mýty, nesou jejich znaky — postavy si často kladou stejné otázky jako hrdinové Sofoklových tragédií.
Podobně je tomu i ve hře Portia Coughlanová, v níž se nastoluje otázka osudovosti a rodového předurčení. Dlouhá řada nehod a nešťastných okolností se z hlubin rodinné historie splétá do nepropustné sítě, v níž je hlavní hrdinka příběhu fatálně polapena...

Portia Coughlanová
Marině Carr se podařilo napsat mistrovské dílo. Portia Coughlanová je silný příběh, v němž se mísí drsný humor irského venkova s místy až hororovou atmosférou. Najdeme v něm kuriózní vesnické postavičky — místního krasavce; prostitutku na odpočinku a jejího flegmatického manžela; jednookou kyklopku, která si na každou společenskou událost kupuje novou pásku na oko; lakomého sedláka i novozbohatlíka, jenž celý svůj byznys založil na penězích získaných od pojišťovny za vlastnoručně odřezanou nohu… Je to černá komedie o dnešním venkově a lidech, kterým „leze sláma i ze značkových bot“.
Portia Coughlanová není však jen černou komedií, ale i zvláštním, magickým hororem. Hlavní hrdinkou příběhu je krásná a bohatá třicátnice, po které všichni muži touží, ale zároveň se jí děsí.
V temném údolí Belmontské řeky naslouchá za tmavých večerů zpěvu svého mrtvého bratra-dvojčete. Po jeho tragické smrti je s ním spojena neviditelnou pupeční šňůrou. V den jejích třicátých narozenin se s novou naléhavostí hlásí ke slovu staré záhady.
Proč se její bratr utopil? Zaslechl nad řekou hlas čarodějnice, kterou ve středověku nabodli v Belmontském údolí na kůl? Žárlil na muže, kteří se začali zajímat o jeho krásnou sestru? Byl vůbec lidským dítětem z masa a kostí?
Jaké strašné tajemství, jímž jsou všichni poznamenáni, se skrývá v historii Portiina rodu?
Čas na nalezení odpovědí je krátký.
Andělský zpěv láká i Portiu k ďábelské řece…

Otupený cit útočí na emócie Tajomstvo, krutosť aj krehkosť sa stretli na výbornej scéne Pavla Andraška. Pripomína betónový pomník citu, ktorý preťala rieka. Nie však dravá, prinášajúca nové impulzy, ale kalná s rozkladajúcim sa lístím a páchnucimi zvyškami minulosti.
Portia Coughlanová má v sebe čosi z Čechovovho Ivanova. Má všetko a nič. Peniaze, deti, manžela — všetko ju to obklopuje, ale neponúka impulzy. Vyhorela. Zostal jej len akýsi pud, ktorý ju ťahá k rieke.
Zuzana Kanócz dobre pracuje s apatiou, drsnosťou i tajomstvom, aj keď v závere inscenácie cítime únavu. Príčiny otupenia aj strašné rodinné tajomstvá odhaľujú dobre postavené i rozohrané situácie.
Nitrianski herci brilantne odohrali bizarné postavičky írskeho vidieka — Eva Pavlíková bola dokonale empatická a vôbec nie čierno-biela prostitútka, Žofia Martišová úchvatne oprsklá stará matka, Dušan Cinkota nešťastný zbohatlík a všetky náznaky konfliktov uhládzala matka Daniely Kuffelovej.
S postavami zvodcov sa pohrali Milan Ondrík a Martin Nahálka.
Režisér Michal Vajdička s hercami veľmi presne strihali dramaticky vypäté a groteskné situácie. Dobre pracovali s tajomstvom. Pohyb po ostrí noža bol efektný. Pohrávanie sa s citovou otupenosťou prezradilo, že práca s emóciami je náročná, aj keď nie optimistická.
Text írskej dramatičky Mariny Carrovej je dramaturgicky objavný (Dano Majling), výborne preložený (Zuzana Vajdičková), dobre zinscenovaný (Michal Vajdička) aj zahraný. Hudba Petra Mankoveckého bola rovnako presná ako kostýmy Jany Hurtigovej. Vyhrotenie mystickosti do poetických polôh iste príde s reprízami. Už teraz je to však vydarený kus.

Mária Jenčíková, Pravda

Nečakané zvraty vygradovaného príbehu, vypointovanie motívov, detailné vykreslenie postáv, cit pre divadelnú situáciu — takéto charakteristiky sa málokedy spájajú s novými hrami. Ak aj áno, zvykneme ich označiť za priveľmi staromilské. (…)
Zuzana Kanócz vzala svoju prvú veľkú divadelnú rolu skutočne poctivo. Jej Portia zostáva prirodzená aj v citovo vypätých situáciách. Kanócz v sebe spája osudovosť so susedskou intimitou, je prirodzene príťažlivá, vyzývavo krehká.
Všetkým účinkujúcim sa podarilo na scénu doniesť predchádzajúce životy ich postáv. Žoviálna Maggie Evy Pavlíkovej vláčila skúsenosť odšliapaných nocí, krutá starena Blaize Žofie Martišovej zas svoju celoživotnú zatrpknutosť. Presvedčivo pôsobila aj Daniela Kuffelová netradične obsadená do roly ubitej matky.
Ivan Vojtek i Peter Oszlík oprášili trochu Stanislavského. Milo stratení boli miestni chlapci Milana Ondríka a Martina Nahálku. Je vzácne, že Dušan Cinkota Portiinho manžela, miestneho podnikateľa Raphaela, neparodoval, naopak dodal tejto postave dôveryhodnosť a tragiku. (...)
Inscenácia nepatrila k najkratším, kruté osudy rodín z írskeho vidieka však zostali pred očami divákov ešte dlho po jej skončení.

Zuzana Uličianska, SME / 22. 1. 2007