Jungfrukällan
scénář	Ulla Isaksson
kamera	Sven Nykvist
střih	Oscar Rosander
hudba	Eric Nordgren
hrají	Max von Sydow (Töre), Birgitta Valberg (Märeta), Gunnel Lindblom (Ingeri), Birgitta Pettersson (Karin) a další
	89 min

Je to právě Nykvistova kamera, která dělá z filmu výtečné dílo. Film je dokonalou školou režie, střihu i krásnou ukázku kameramanské práce. Ostatně po svém uvedení se Pramen panny setkal s poměrně značným mezinárodním úspěchem, jehož výsledkem byla třeba zvláštní cena v Cannes, Zlatý glóbus a Oscar.

Petr Gajdošík, Nostalghia.cz

Pramen panny představuje jeden z nejsrdceryvnějších filmů, které jsem kdy viděl. Je současně překrásný, poklidný a vyrovnaný. Kamera Svena Nykvista patří k vrcholným úspěchům černobílého filmu.

The Cinema Pedant

Po Sedmé pečeti se Bergman posunul na časové ose ze středověku do své současnosti a kladl si otázky po smyslu a směřování lidské existence v kulisách putování stárnoucího bilancujícího profesora, jenž je hlavním hrdinou Lesních jahod. Mýtická rovina středověkého barbarství, úzce a paradoxně provázaného s oddanou duchovností, přilákala Bergmanův filozofující skalpel ještě jednou. Tentokrát se mu předlohou stala severská legenda ze 13. století o utrpení panské dcery, kterou při cestě do kostela přepadnou pastevci. Bergman očistil základní dějovou strukturu od mýtických prvků zvrásnělého bájesloví a natočil ryze realistický snímek, v němž se původní legendární metaforika ozve až v samotném závěru, kdy příroda (a ten, kdo možná stojí nad ní) zapláče nad zhlédnutou tragédií…
Na místo tradiční mytologie nasadil režisér svůj vlastní organismus symbolů, vracejících se otázek a vizuální machy. Postavil proti sobě hlubokou a oddanou víru venkovského šlechtice a zvrhlou bestialitu potulných pastevců. Styčnou plochu mezi těmito dvěma okrajovými polohami středověké mentality představuje éterická zemanská dcera. Plavovlasá a alabastrová Karin je zvyklá radovat se ze života a mít ráda všechno, co se jí přihodí, neboť je svými rodiči hýčkána a ochraňována. Karin, obklopená dobrem, laskavostí se živící a laskavost nabízející, předpokládá stejně průzračné motivy i u ostatních.
Bergman otevírá možnost dialogu nad tím, zda dobrem lze šířit dobro, nebo zda zlo v člověku nakonec přeci jen nekoření hlouběji. S tím se pojí i režisérova sžíravá pochybnost, jestli v majestátní a mlčenlivé přírodě sídlí majestátní a mlčenlivý Bůh, jehož perspektiva dalece přesahuje úhrn všech pozemských perspektiv.
Jak může být patrné už z předlohy, námětově Pramen panny nepředstavuje Bergmanův nejsofistikovanější snímek — jeho kvality spočívají v precizním řemeslném a uměleckém výkonu, s nímž základní existenciální otazníky rezonují. Nad touto spoluprací se definitivně stmelil pátrající filozof Bergman s citlivým okem kameramana Nykvista, jenž od té doby sloužil švédskému bardovi coby dvorní kolega a který vtisknul Pramenu panny osobité výtvarné kvality, jimiž upomíná na zlatou němou éru skandinávského filmu.

Kateřina Surmanová