scénář, scéna a režie	Dušan D. Pařízek
kostýmy	Kamila Polívková
hudba a projekce	Ivan Acher
premiéra	3. 9. 2007
hrají	Martin Finger, Martin Pechlát, Jiří Černý, Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Hynek Chmelař, Ivan Acher

zdůvodnění některých kritiků a divadelníků, kteří v anketě Divadelních novin ohodnotili Proces jako nejvýraznější českou inscenaci roku 2007

Známý příběh přečtený (a brilantně zahraný) v tušení i dalších možností totality než těch, s nimiž je běžně spojován.

Petr Feyfar

Velice současná inscenace, která ctí autora, je výrazně minimalistická, soustředěná na detailní práci s herci, což už dnes nalezneme málokde. Navíc tvrdohlavě dále rozvádí divadelní vidění PKD, které je ojedinělé a koncizní, sledující naši tragikomickou existenci v dnešním podivném světě v syntéze výpovědi a vizuality.

Vlasta Gallerová

Hlboká a uhrančivá inscenácia o existenciálnom pocite viny s vynikajúcim hereckým výkonom Martina Fingera.

Martin Porubjak

Dušan D. Pařízek ve své trojjediné roli — jako autor scénáře, režisér i scénograf — dokázal v této inscenaci, za vydatné podpory své skvělé trupy, z níž jmenujme alespoň Gabrielu Míčovou a Martina Fingera, odkrýt „predátorství“ ukrývající se v hloubi lidských vztahů, a tím i motivační jádro Kafkovy tvorby.

Bronislav Pražan

Dokonale „vydyzajnovaný“ mrazivý obraz. Ač pamatuju Maximiliana Schella v Noelteho filmovém Zámku, našel pro mě Kafkův K. novou tvář — Martina Fingera.

Zdenko Pavelka

Einstein i Grossman by měli radost.

Miloš Horanský

Inscenaci považuji za zralý plod kontinuální a důsledné režijní, dramaturgické, scénografické i herecké práce, jímž se místní umělecký soubor dostává do svého klasického údobí. Těžký proces si však připravili pro své další sklizně...

Martina Černá

Vydařené a vysoce aktuální zpřítomnění ne zrovna snadné literární klasiky, na jejímž scénickém provedení je velmi snadné vylámat si zuby a ještě k tomu unudit jím diváky k smrti — viz některé nejmenované kafkovské adaptace z posledních let. V této inscenaci je však Kafka (jako) doma.

Miloš Urban

Som vinný, teda som, hovorí Kafka
(…) Predstavenie sa začína dlhým monológom hlavnej postavy — Jozefa K. — v prvej osobe. Nič podobné u Kafku nenájdeme, Kafka je objektívnym rozprávačom. U Pařízka je rozprávačom Jozef K. Grotesknosť a absurdita bytia je zakotvená hlboko v ňom, nielen v okolitom svete spoločenských mechanizmov a inštitúcií. „Som vinný, teda som!“
A tak aj tento Jozef K. vykoná vraždu sám voči sebe podľa pokynov súdnych vykonávateľov. Nie je zavraždený „ako pes“, vraždí sa sám, dobrovoľne prijímajúc svoju vinu za to, že svetu, do ktorého bol „vrhnutý“, nerozumie. Je to sugestívna, minimalistická, expresívna a veľmi introvertná inscenácia. S vynikajúcim výkonom Martina Fingera v hlavnej úlohe.

Martin Porubjak, SME / 6. 9. 2007

Špičková umělecká úroveň
Život je plný hran, intrik a propastí. Mezi třemi stěnami tvořenými čtverci z parketové podlahy stojí zády k nim, do kouta zahnaný Josef K. Z malé scény hamburského Schauspielhausu není při hostováni Pražského komorního divadla úniku. Nevinný je zatčen, neviditelný soudní dvůr povede „Proces!“ s bankovním úředníkem. Režisér Dušan D. Pařízek a jeho protagonista Martin Finger demonstrují ve své jevištní adaptaci Kafkova románu stejně tak hrozivě jako s okouzlující lehkostí, jak může vést jazyk do oprátky, jak se K. protahuje mezi slovy a pocity viny, jak se slovní pouta v dialozích s dozorci, trýzniteli a advokáty utahují, až nakonec jeho život zcela zaškrtí.
Režisér a jeho báječný hlavní představitel nechávají otevřené, zda jsou úsporná ale přesto výrazově silná gesta a choreograficky odměřené pohyby naprosto zkondensovaného jevištního dění skutečností anebo výplodem fantazie Josefa K. Jedná se o zhmotněný ideový, emocionální a existenciální plán? Nebo o reálné mučení — tedy o sarkastickou frašku na motivy diktatur a jejich praktik vymývání mozků? Upřímnost projevu a inscenační koncentrace na herce uniformované tmavými obleky dělají z Pařízkova Procesu vrchol festivalového programu. Po hostování Pražského komorního divadla smíme napjatě očekávat Pařízkovu inscenaci Kleistovy Hermannovy bitvy na scéně Schauspielhausu.

Klaus Witzeling, Hamburger Abendblatt / 8. 9. 2007

Proces v Komedii
Klíčovou roli režisér obsadil Martinem Fingerem, který přináší velkolepý zážitek. Finger už dříve prokázal, že patří k české herecké špičce, drobnokresbou Josefa K. tento fakt přinejmenším potvrdil. Po herecké stránce se inscenace vůbec povedla; ostatní aktéři Fingerovi dobře nahrávají, což vždycky není úplně jednoduché. Proces zdařile odstartoval další sezonu Komedie…

Kateřina Rathouská, Reflex / 27. 9. 2007

Nový Proces v Divadle Komedie
Inscenace je založena na divadelním minimu, hraje se bez pauzy, v abstraktním prostoru, téměř bez rekvizit nebo jiných efektních prostředků, napětí i pozornost diváka udržuje hlavně soustředěná hra vyrovnaného souboru.
Proces nové generace třicátníků vypovídá o stálé platnosti Kafkovy diagnózy nemoci, která s minulým stoletím nezmizela: o prohlubující se úzkosti člověka, „probuzeného“ k vědomí existenciální samoty, nejistoty a strachu v odcizeném světě. To, že mu po marném zápase jeho „procesu“ nezbývá než přijmout svůj úděl, je ještě závěr autorův. Oproti románu ho Josef K. naplní vlastní rukou, což je logické vyústění celkové subjektivizace příběhu, který v nastudování Divadla Komedie opustil autorovo objektivně věcné podání. Právě v této subjektivizaci příběhu a v závěrečném zpěvu (či křiku) je nový „dobový pocit“ obsažen asi nejsilněji.

Jana Patočková, divadlo.cz / 14. 9. 2007

Depresivně šťastný Proces
Šťastným vykročením do nové sezony Pražského komorního divadla je premiéra Kafkova Procesu v režii, úpravě a scénografické koncepci Dušana Pařízka. V hlavní roli Josefa K. exceluje nenápadný herec Martin Finger. Jeho civilní, o to však působivější výkon nasměrovala správným směrem již scéna sestávající ze dvou vztyčených desek, evokujících laminátovou podlahu a sloužících zároveň jako ekran. Josef K., stojící před nimi, působí jako by byl zahnaný do kouta svého pokojíčku (případně vyšetřovny). Protagonista je tak zároveň nemilosrdně předsunut až téměř nad první řadu diváků. Není úniku ze záře reflektorů, od klipové projekce na stěny, ani nelze zmizet z očí divákům (zde zároveň zvědavých šmíráků i soudců). Díky tomuto scénografickému řešení je hrdina vržen těsně před diváky, kteří mohou zblízka sledovat každičkou jeho grimasu i sebemenší pohyb. Finger hraje velmi úsporně a civilně; místo pohybu či velkých gest setrvává převážně v seškrobeném, křečovitém postoji.
(…) S překvapivě minimalistickými prostředky dokáže Finger uhrát první, vyprávěnou část, zahrnující dialogy různých postav, do nichž vkládá velmi jemně i prvky humoru.

mat, www.rozhlas.cz / 20. 9. 2007

Přehledně nepřehledný Proces
Za pět let působení na scéně Komedie dokázali herci společně s režiséry stvořit nezaměnitelný a strohý způsob herectví a získali v tom velkou jistotu. V Procesu se to maximálně zúročuje ve výkonech Martina Fingera, Martina Pechláta a Gabriely Míčové — u nich lze nepochybně tvrdit, že méně je opravdu více. Týká se to ale vlastně celé inscenace, které vévodí jevištní minimalismus a přesnost spojená s logickým řetězením situací. Pařízek dal dílu srozumitelnou konstrukci, aby kolem ní mohl vztyčit absurdní svět ztracené a zmatené lidské existence. Pomáhají k tomu i kostýmy Kamily Polívkové v podobě formálních tmavých obleků. Připomínají divákovi svět bankovních úředníků i momentální tupou neutrálnost, kdy se stírají hranice mezi krutým mafiánem a politikem. Oblek v inscenaci ilustruje netransparentní a všudypřítomnou nadvládu této uniformy, v níž je oblečen Josef K., který sám marně svádí boj o smysluplnost vlastní identity. Inscenace tak naznačuje, jak se i současný jedinec podobným způsobem rozpouští ve světě plném skrytých procesů ovládání a matení lidských subjektů. V jistém ohledu ještě rafinovanějších než v totalitě.

Lukáš Jiřička, Respekt / 24. 9. 2007

Lovná zvěř se pase. A šíp se blíží.
Martin Finger v roli Josefa K. uplatnil podobně jako v Bernhardově Světanápravci své úsporné minimalistické herectví bez „hraní“ a je obdivuhodné, co všechno dokázal odlišit a navodit zdánlivě ledabylým či přesněji mimochodným líčením svých pocitů v úvodu. Bezděčně se nám vybavuje Kafkův sugestivní obraz o lovné zvěři, která se volně popásá a pobíhá, zatímco šíp, který ji má zasáhnout, již opustil tětivu luku.
Pařízkův soustředný výklad vypustil divadelně vděčné figury venkovského strýčka a malíře Tittoreliho, z ženských postav zůstaly dvě. Slečnu Bürstnerovou i advokátovu ženu Leni ztělesnila Gabriela Míčová — také jí se podařilo i ta nejvypjatější expresivní místa udržet na minimalistické uzdě.
Pozoruhodně a především velice přesně jsou ztvárněny i zbývající postavy, za všechny je na místě zmínit Stanislava Majera a Ivana Achera (soudní sluhové Fanda a Vilda) a především Hynka Chmelaře (v roli Blocka), který své snaživě podřídivé postavě vtiskl všechny znaky kafkovské grotesky.
Hudební doprovod tvoří song Bena E. Kinga Stand By Me z počátku šedesátých let. Má zvýraznit lidskou osamělost Josefa K. a zároveň touhu ji překonat? Ale u výkladu o dveřníkovi před zákonem jako by její melodie i slova získaly jiný rozměr související se slavným 23. žalmem: „Byť se mi dostalo i jíti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi.“
Ať tak či onak, při Pařízkově čistém výkladu Procesu si jen znovu ověřujeme, že před zmíněnou Kafkovou existenciální závratí nás neochrání žádná vlast ani vlastnictví, žádné politické zřízení — z nichž ovšem v minulém století spíše vynikla ta, která se tu závrať snažila z lidí organizovaně vytlouct.

Josef Mlejnek, MF DNES / 23. 9. 2007

Zase to začíná Kafkou, tentokrát ale jinak
Režisér se s Procesem od zatčení, výslechů, konfrontací, soudu až k popravě Josefa K. ztotožnil natolik, že se stal bezmála jeho osobní zpovědí: scénář, režie, scénografie, světelný design, volba songu Stand By Me Bena Kinga, Jerry Leibera a Mike Stollera… A přísně stylové vedení hereckého týmu.
(…)
V něm jsou nejpřesnější Martin Finger (Josef K.), v polohách od exprese osobní vzpoury až ke zklidněnému životnímu bilancování a Gabriela Míčová, jejíž Leni a Slečna Bürstnerová jsou v Pařízkově výkladu i jakýmsi ironizujícím ženským alter egem Josefa K.
Znamenitou figurkou zlomeného ducha je Block Hynka Chmelaře. Mozaiku zpochybňovatelů poklidné existence naplňují Jiří Černý, Martin Pechlát, Stanislav Majer a Ivan Acher (Vyšetřující soudce, Advokát, Dozorci).
Sugestivní atmosféru celku prokreslují kostýmy Kamily Polívkové a hudba a projekce Ivana Achera.

Jiří P. Kříž, Právo / 5. 9. 2007

Vina Josefa K. je i naší vinou
Proces v Divadle Komedie je emocionálně i esteticky nesmírně účinný. Martin Finger a Gabriela Míčová jsou dnes na špici současného českého hereckého umění. Aktuálnost a hloubka toho, co spolu se svými kolegy sdělují, je ovšem založena především na režisérově interpretaci Kafkovy prózy. Josef K. není drcen nelidskostí absurdního sytému, ale nelidskostí lidských vztahů, jakýmsi přirozeným „predátorstvím“, jež se v hloubi těchto vztahů ukrývá a vůči němuž byl Kafka — jak svědčí jeho próza, dopisy i deníky — velmi citlivý. A právě s citlivostí na tuto prazákladní „vinu“ (táhnoucí se od dob Kaina a Abela celou lidskou historií) inscenace účinně pracuje a evokuje tím samu podstatu Kafkovy inspirace.

Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas / 29. 10. 2007

Věčná logika Procesu
(…) Tento Proces tedy není alegorií nějakého odosobněného byrokratického mechanismu, který sice nad jedincem stále zvedá chapadla, ale už jinak než ten, do kterého vstupovala v roce 1914, kdy román začal psát, Kafkova přesná vize. Pařízka bude zajímat to, co je v Kafkovi hlouběji, v jádru lidského svědomí a čemu se v interpretacích říká „metafyzická žízeň“. To znamená stálá přítomnost otázky, jak žít podle „zákona“, když ten je nám představován v nejpokleslejší a nejubožejší podobě, jako defilé umatlaných pomocníků a zmateně mluvících úředníků.
V takovém světě jsme vinni všichni, pokud si vinu připouštíme. Připustit si vinu však znamená být člověkem. Josef K. s prohlubujícím se vědomím viny nabývá na lidské velikosti, dostává se sám k sobě. Provádí na sobě proces zlidštění. Tragický, ale velkolepý.

Jiří Peňás, Týden / 24. 9. 2007

Vynikající představení. Nepopisná, neotrocká, dynamická kondenzace Kafkova románu. Naléhavě podané téma. Veskrze niterný a přitom i společensky aktuální zážitek. A další herecký vzestup Martina Fingera, zde titulního Josefa K.

Josef Chuchma, MF DNES

Proces v režii Dušana D. Pařízka představuje důstojné zahájení další sezony Divadla Komedie. Inscenace dokazuje, že hvězda Martina Fingera září stále víc. Rolí antihrdiny Josefa K. opět potvrdil, že bezesporu patří k české divadelní špičce.

Kateřina Rathouská, ČRo 3 Vltava

Režisér neinterpretuje Proces jako souboj jedince s byrokratickou mašinerií, ale posouvá ho do polohy ryze existenciální. Inscenace stojí na matematicky přesném herectví a rafinovaně prosté scéně.

Saša Hrbotický, MF DNES