Natural Born Killers
scénář	Richard Rutowski, Oliver Stone, Quentin Tarantino, David Veloz
kamera	Robert Richardson
střih	Brian Berdan, Hank Corwin
hudba	Brent Lewis
hrají	Woody Harrelson (Mickey), Juliette Lewis (Makléry), Robert Downey, Jr. (Wayne Gale), Tommy Lee Jones (Dwight McClusky) a další
	118 min

Takoví normální zabijáci Olivera Stonea v polovině 90. let vyvolali podobný ohlas jako Tarantinovo Pulp Fiction. Bylo tam všechno: špinaví milenci otevřeně pohrdající celým okolním světem, divoký humor, úžasná kamera, pestrá vizuální forma a směs dobře vybrané hudby.

Šimon Šafránek, Tiscali Kino

Stone nikdy nebyl režisér známý svým porozuměním nebo delikátností. Udělá všechno, aby dosáhl svého — a to je jedna z věcí, kterých si na něm vážím.

Roger Ebert, Chicago Sun-Times

Oliver Stone si vydobyl režijní renomé formálně uhlazenými a hodnotově tradičními velkofilmy z americké historie jako jsou Narozen 4. července nebo JFK. Ovšem i přes vnějškovou vzornost a vzorovost zaznívají ve Stoneově díle podvratné ozvuky — ty pramení především z režisérova zaníceně levicového přesvědčení a schopnosti vytušit neočekávané a šokující možnosti interpretace.
Téměř sebevražednou odvahu projevil, když se rozhodl zfilmovat původní scénář Quentina Tarantina o dvou mladých a vykořeněných lidech, kteří pro sebe nedokáží najít žádné přijatelné místo v reálném světě, pročež si vybudují život v mediální sféře. Vzhledem ke scenáristovi nepřekvapí, že původní verze příběhu přetékala glorifikujícími scénami krvavých řeží, cynismem ve vyjádření a schopností výsměšně se ušklíbnout nad vlastní důležitostí.
Stone si ovšem scénář poupravil a položil mnohem větší důraz na morální poselství, násilí neestetizuje, ale naturalizuje a demaskuje. Na pomoc si přizval širokou paletu filmových žánrů i druhů — ve vypjatých chvílích se vyprávění narušuje animovanými vtípky, slavná sekvence domácího týrání a ponižování je natočena jako klasický sitcom i s použitím tupě předpřipraveného smíchu. Ve scéně vězeňského povstání se objeví postupy dokumentárního filmu.
Tvarovou vybroušenost Stone doplnil i střídáním barevného a černobílého obrazu, použitím filmových materiálů s různým stupněm zrnitosti, poetikou videoklipu, agresivním střihem a začleněním přehršle filmových i popkulturních citací a odkazů.
Snímek od první chvíle vyvolával prudké reakce. Na jedné straně stáli a stojí nadšení přívrženci, pochvalující si přesně zacílenou satiru na budování mediálního obrazu, v němž se dobré dá lehce splést se špatným. Na druhé straně přiklepávali cenzoři snímku limitující možnosti uvedení, někde byl zakázán úplně. Kritici Stonea obvinili, že sice chtěl pranýřovat násilí a způsob, jakým je prezentováno v médiích jako svého druhu rebelantské hrdinství, ale tím, jaký film natočil, vytvořil brutalitě úctyhodný pomník. Pravdou zůstává, že forma filmu je kongeniální s jeho obsahem a frekvence střihu i množství atakujících podnětů působí dojmem agresivity, hektičnosti a drogového vytržení.
Stone ve svém morálním staromilství rozhodně netoužil oslavit násilí a uznale pokývnout nad masovými vrahy, naopak se rozhodl bojovat proti nešvarům postmoderní společnosti vlastními zbraněmi kulturní i mravní postmoderny a vytvořil tak šokující, leč upřímný záznam dobové mentality.

Kateřina Surmanová

Oliver Stone (*1946) se v mládí coby branec účastnil války ve Vietnamu a odnesl si z této životní fáze hluboké trauma, jež se mu stalo ústředním tématickým bodem tvorby. Dlouho se nemohl prosadit a sehnat peníze na svůj psychoterapeutický opus Četa, který mnozí hodnotili jako první realistické vykreslení vietnamského konfliktu. Stone je znám jako kontroverzní filmař s neotřelými názory, naposled pobouřil Ameriku svým uctivým dokumentárním snímkem o Fidelu Castrovi Commandante. (KS)