scénář	Vojtěch Jasný
kamera	Jaroslav Kučera
střih	Miroslav Hájek
hudba	Svatopluk Havelka
hrají	Radoslav Brzobohatý (František), Vlastimil Brodský (Očenáš), Vladimír Menšík (Jořka), Věra Galatíková (Františkova žena) a další
	114 min

Vojtěch Jasný ve filmu, který mu mimo jiné přinesl cenu za režii z MFF v Cannes v roce 1968, poskytl mimořádnou příležitost plejádě našich hereckých osobností a životní roli nabídl především Radoslavu Brzobohatému.

Vltava.cz

Opus magnum české kinematografie. Ohromující obraz moravské vesnice od roku 1945 do konce padesátých let se vzácnou hutností a poetikou zachycuje lidské osudy na pozadí tragických politických změn.

LFŠ Uherské Hradiště

Čas od času se objeví artefakt jímavé výpovědní síly a těžko definovatelné důsažnosti, s níž si získává obdiv diváků. Zpravidla se tak stane, pokud člověk-autor, vezme své hlubinné trápení a přetaví jej v umělecký počin, čímž trauma dostane mimo sebe a nabídne ostatním, aby se s ním podíleli na katarzním očištění. A není-li to pravda obecně, zcela jistě je to pravda v případě Všech dobrých rodáků Vojtěch Jasného.
Jasný se inspiroval vlastními zážitky spojenými s dospíváním v beskydské vesnici Kleč, jejíž kroniku si sám pro sebe pečlivě zapisoval. Politické ovzduší mu dlouho neumožňovalo jeho životní scénář realizovat. Svou reflexi násilné kolektivizace vesnice mohl natočit teprve v roce 1968.
Režisérovo ostré vidění spolu s kameramanskými kvalitami Jaroslava Kučery, který téměř každý záběr povýšil na propracovanou a samostatnou výtvarnou kompozici, dohromady vytvářejí plastický obraz lidského společenství ve vší jeho tvářnosti.
Není až tak důležité, jaká konkrétní politická represe se nad „dobrými rodáky“ vznáší, důležitá je především panoptikální skrumáž nejroztodivnějších a nejrozmanitějších lidských charakterů, z nichž každý má svůj osud a svůj prostor. Přestože se příběh rozpíná na poměrně velkém časovém úseku, Jasný zvládá ukočírovat předvedení jak prchavých osobních minihistorií, tak i zastřešujícího cyklického času přírody a folklórních zvyků. Neutuchající silou působí například naturalisticky objektivistická sekvence masopustního průvodu, v němž pitvorné masky příšer a nadpřirozených bytostí symbolicky rozkrývají duševní zjizvenost účastníků.
Jasného film spolu s ostatními režimu nepohodlnými díly, například Smuteční slavnostní Zdeňka Sirového nebo Uchem Karla Kachyni, putoval do trezoru. Dnes lze Všechny dobré rodáky pokládat za nepodbízivé výstražné memento, za oslavný hymnus na rázovitost venkova a lidové tradice i za nemilosrdnou analýzu všemožných charakterových prasklin.

Kateřina Surmanová

Vojtěch Jasný (*1925) se při studiích kamery na FAMU seznámil s Karlem Plickou, který v něm odhalil lyrické založení a pomáhal mu ho rozvíjet. Další významné setkání představuje tvůrčí spojenectví s Karlem Kachyňou. Společně se věnovali především dokumentárnímu filmu — např. Za život radostný (1950), Neobyčejná léta (1952).
Jasného přínos české kinematografii spočívá ve trojici volně, motivicky propojených snímků: Touha (pokorné pozorování etap lidského života), Až přijde kocour (specificky výtvarně stylizovaná hudební komedie) a Všichni dobří rodáci (syntéza předchozích projektů). S nástupem normalizace odešel Jasný do emigrace, kde točil hlavně pro západoněmeckou produkci. Pokus o popřevratový profesní návrat se mu nevydařil. (KS)