Když jsem moje zkušenosti s konfliktem na Balkánu někomu vyprávěla, často mi říkali, že bych je mohla napsat, nebo s nimi něco udělat. Že jsou to příběhy zajímavé pro lidi, kteří nic takového nezažili. Pak jsem náhodou narazila na knížku chorvatské žurnalistky Vedrany Rudan s názvem Ucho, hrdlo, nůž, která mě úplně nadchla. Byla to první knížka – kromě textů Slavenky Drakulić, která válečný konflikt zachycuje z pohledu ženy. Velmi mě to oslovilo a korespondovalo to s pocity, které z těch samých událostí mám já. Ve stejné době jsem viděla dokument srbské dokumentaristky Mily Turajlić pojednávající o válečném období. Turajlić je dcera srbské revolucionářky, která se zasloužila o to, že Miloševič odstoupil, a tím se ukončil i válečný konflikt. Všechny tyto věci mě nadchly a já to předala Lucii Ferenzové.

Ktoré z inšpiračných zdrojov ste nakoniec využili najviac? 

Začala jsem překládat knížku Vedrany Rudan a s Lucií jsme se dohodly, že téma zpracujeme na základě ní. Když jsme na tom už i s herečkou Markétou Dvořákovou začaly pracovat, kromě materiálu z knihy jsem jim vyprávěla i vlastní zážitky a holky to ve finále zajímalo mnohem víc než kniha. Nakonec jsme se teda rozhodly využít co nejvíc z mého autentického příběhu.

 

Kniha Vedrany Rudan nám byla velkou inspirací. Převzaly jsme například způsob mluvy, který v ní autorka používá. Nakonec ale asi 85% toho, co v inscenaci zazní, jsou příběhy mé nebo mých známých. Finální monolog, kdy Markéta drsným způsobem mluví o válce, je z knihy Ucho, hrdlo, nůž a potom je tam i několik úryvků z textů Slavenky Drakulić.

Bolo vašou motiváciou zamerať sa okrem témy vojnového konfliktu aj na to, ako Česi vnímajú Balkáncov?

Pohled na lidi z Balkánu jsme chtěly do díla zakomponovat, abychom divákům přiblížili tu atmosféru. Samozřejmě jenom po povrchu, velmi krátce, přes kulturu, jídlo, mentalitu. Měly jsme pocit, že Češi, tedy čeští turisté, kteří jsou odjakživa zvyklí tam jezdit, vnímají tyto krajiny zkresleným způsobem. Myslí především na to, že je tam krásně, je tam moře, víno, dobré jídlo a že lidi jsou drsní. Velmi málo lidí však ví o válečném konfliktu z devadesátých let.

V spojitosti s vojnou v inscenácii hovoríte aj o fenoméne citovej pamäte. Ľudia majú tendenciu pri spomínaní na minulosť uprednostňovať emócie nad faktami, vďaka čomu sú ľahšie manipulovateľní. Upozorňujete na to, že médiá (a cez ne i vládnuce skupiny) môžu týmto spôsobom vyvolávať falošné zdanie o stave spoločnosti a závažnosti konfliktov. Je to z vašej strany vyjadrenie obáv nad súčasnými svetovými udalosťami či istá výstraha pred ich nebezpečným smerovaním?

Snažily jsme se pracovat s manipulací a populismem, které cítíme všichni. Lidi jsou někam hnáni, společnost se rozděluje a ve finále nikdo neví, kde je pravda. Naše inscenace vznikala ve chvíli, kdy byl Zeman znovu zvolen na post prezidenta. Hesla typu: „Tahle země je naše!“ nás tak vyděsila, že jsme je chtěly využít. V písničce pak zazní věta: „strach z toho, že tahle země je naše“. Je to velmi nebezpečná tendence, která se i momentálně objevuje po celé Evropě. Přesně tohle vede ke konfliktům, jako byla války na Balkáně. Miloševič a ostatní používali podobná hesla. Chtěly jsme to tedy přiblížit, vrátit se do devadesátek, které už zdánlivě nikoho nezajímají, ale ve skutečnosti to bylo nedávno a historie se znovu opakuje.

Vedeli ste už od začiatku, že inscenácia bude mať formu one woman show, pripomínajúcu stand up comedy?

Od začátku nám bylo jasné, že to bude monodrama. Jsme tým, který se nebere moc vážně, nechtěly jsme, aby to bylo příliš dusivé nebo patetické. Naopak jsme tomu chtěly dát lehkost a stand up se tedy zdál být vhodný. V tomhle byl naší inspirací Andy Kaufman. Taky jsme tam chtěly mít písničky, takže herečka Markéta Dvořáková, která je i hudebnice, pro to byla ideální. Během představení se postupně střídají nálady. Nejdříve je to sarkasmus a pak se jemně i tvrdě dobíráme konce.

 

Andrijana Trpković
Scénografka a kostýmní výtvarnice s česko-srbskými kořeny. Rodačka z Bělehradu dělí svůj profesní zájem mezi divadlo a film. Za jugoslávské války v 90. letech přesídlila do Čech, kde absolvovala studium oděvního designu a poté divadelní scénografie na DAMU. Je častou spolupracovnicí sdružení Kolonie a režisérky Lucie Ferenzové.

 

Rozhovor pro čtvrté vydání festivalového zpravodaje připravila Barbora Forkovičová.