DIVADELNÍ FLORA

Pá 24. 5. 2019 | 16:30–18:10 | Divadlo hudby

I. Bergman – L. Trmíková – J. Nebeský SOUKROMÉ ROZHOVORY Divadelní spolek Jedl Praha

ŠEPOTY A VÝKŘIKY
Drsně i vtipně exponované etudy manželského soužití, odrážející vedle peripetií vztahu Bergmanových rodičů také ústřední témata jeho tvorby – nevěru, osamělost, strach a úzkost. Scénograficky strohá adaptace režiséra Jana Nebeského s hvězdným hereckým obsazením a inteligentními, trpkostí i emocemi nabitými dialogy.

Cena vstupenek: 190-290

režie a scéna Jan Nebeský
scénář (na motivy textů Ingmara Bergmana v překladu Zbyňka Černíka)
Lucie Trmíková
hudba Ladislav Kozderka
kostýmy Petra Vlachynská

hrají Lucie Trmíková, Martin Pechlát, Alois Švehlík

premiéra 28. 11. 2018

Anna je zamilovaná do jiného muže a je připravena odejít, manžel se jí však odmítá vzdát – souboj, který nemá vítěze, jen oběti… Soukromé rozhovory Divadelní společnosti Jedl jsou ostře i vtipně exponované obrazy na téma manželského života. Skrze detailně, jako přes mikroskop, nahlížený vztah Anny a Henrika (Lucie Trmíková a Martin Pechlát), obnažený i skrze postavu zpovědníka manželů (Alois Švehlík), tvůrci zkoumají, jak blízko si vlastně dva mohou být, než se vzájemně zničí.

Režisér Jan Nebeský a scenáristka a herečka Lucie Trmíková (ve svém soukromém životě partneři) vytvořili tuto autorskou hru jako hold Ingmaru Bergmanovi. Jedná se o důmyslnou kompilaci několika jeho původních textů, které Trmíková obohatila o svou perspektivu. Od fokusu na ženskou hrdinku tak došlo k posunu k rovnocennému dialogu obou postav. Všechna základní existenciální témata Bergmanovy tvorby – nevěra, osamělost a úzkost – však zůstávají zachována. Inscenace o ztrátě víry v sebe, v druhého člověka i víry v Boha se zarývá hluboko do mysli i duše.

„Břemeno rozhovorů nese Trmíková. Její žena je aktivní, toužící, trápící se; žena, která si našla boční vztah, protože už nemohla snést sulcovitost soužití s mužem, jehož představuje Pechlát. (…) Jejich dialogy balancují mezi tragičností a hořkou komikou a v jejich vrcholných okamžicích nevíte, zda se smát či plakat. (…) Soukromé rozhovory jsou přiznanou poctou Bergmanovi, komorní, střídmou, ale nikoli jen příležitostnou.“
JOSEF CHUCHMA, DIVADELNÍ NOVINY.CZ, 20. 1. 2019

„Na celém Nebeského a Trmíkové triptychu (Médeia, Pustina, Soukromé rozhovory) je úžasné, že dokázali tak staré a frekventované téma, jako je vztah ženy a muže, pokaždé pojmout z jiného úhlu, v jiných souvislostech a s jinou obrazností. A pokaždé i s odlišnou hereckou energií. Jejich tři inscenace patřily k tomu nejlepšímu, co se v minulém roce urodilo.“
JANA MACHALICKÁ, LIDOVKY.CZ, 27. 1. 2019

„Tři vynikající herci na strohé scéně, jejichž zbraní jsou inteligentní dialogy nabité významem a emocemi – pouze to stačí k neopakovatelnému divadelnímu zážitku.“
PETRA ZACHATÁ, ANKETA K CENÁM DIVADELNÍCH NOVIN, 7. 1. 2019

„Režisér Jan Nebeský dává jasně najevo, že jeviště rozhodně není k tomu, aby se na něm za čtvrtou stěnou vytvářela iluze světa, ale místem, kde lze hrou skutečnost všelijak zkoumat a převracet, občas až do krajnosti. A také se tím bavit.“
MARIE RESLOVÁ, AKTUÁLNĚ.CZ, 20. 12. 2018

Charismatická herečka a respektovaná scenáristka Lucie Trmíková (1969) – tvář letošní Flory – vystudovala herectví na DAMU. Jako členka Činoherního klubu (1991–1996) se pracovně potkala mj. s režiséry Ladislavem Smočkem, Ivo Krobotem či Janem Nebeským, který se stal jejím partnerem nejen tvůrčím, ale i životním. Také angažmá v Divadle Komedie (1996–2001) bylo úspěšné – např. za roli Terezky v Terezce Lenky Lagronové získala Cenu Alfréda Radoka 1997. Další nominace na Cenu divadelní kritiky si vysloužila za ztvárnění ústředních ibsenovských ženských postav v Nebeského režiích v Divadle v Dlouhé: Rity (Eyolfek, 2013) a Hedy (Heda Gablerová, 2016); šlo o pokračování ibsenovské linie – ztvárnila už roli Fridy (John Gabriel Borkman, 1995) a Hildy (Stavitel Solness, 1999; obě Divadlo Komedie).

Jako scenáristka vytvořila řadu divadelních i televizních scénářů, působí v rozhlase. Ve většině adaptací svých textů Lucie Trmíková sama vystupuje, nyní pod hlavičkou spolku Jedl. Část její dramatické produkce tvoří duchovní témata (Reynek, Čep, Matka Tereza) a filosofické texty (Simone Weil), část světová klasika (Dante, T. S. Eliot, Shakespeare) i díla méně známých autorů (Gert Hofmann, Else Lasker-Schüllerová). Její zaujetí látkou, niterný čtenářský prožitek, ale zároveň ironický odstup se v jevištních adaptacích kongeniálně snoubí s Nebeského režijním gestem. Ústy divadelního kritika Josefa Mlejnka jejich společná tvorba ústí v „metafyzické divadlo, které zjevuje věci za tím, co je viditelné, a to za velkého fyzického nasazení“.

Tvůrčí tandem Lucie Trmíková (autorka, scenáristka, dramaturgyně, herečka) – Jan Nebeský (režisér, scénograf) doplněný o Davida Prachaře (herec a režisér) zosobňují již přes desetiletí nezaměnitelnou, renomovanou značku, která teprve v roce 2011 dostala jméno – Divadelní spolek Jedl (zkratka křestních jmen Jenda, David, Lucie). Na divadelní prkna přináší svébytné autorské výpovědi, jimž je vlastní prolínání uměleckých druhů i žánrů. Podle scénářů Lucie Trmíkové a v režii Jana Nebeského pod hlavičkou Jedlu dosud vznikla jevištní díla Peklo – Dantovské variace (2014), Dvojí domov/Z Čepa (2015), Miluji tě jak po smrti (2016), Reynek / Slova a obrazy z Petrkova (2017) či volná trilogie Médeia, Pustina a Soukromé rozhovory (všechny 2018). Ke stálým spolupracovníkům této divadelní „svaté trojice“ patří hudebníci Pavel Fajt, Jan Šikl a Martin Dohnal, kontratenorista Jan Mikušek či taneční skupina 420PEOPLE.

Jan Nebeský (1954) je nejen v kontextu českého divadla jedinečným režisérem s nezaměnitelným scénickým rukopisem. Absolvoval studium režie na DAMU. K jeho nejvýznamnějším pracím patří inscenace Ibsenových her Přízraky (1988), John Gabriel Borkman (1995), Stavitel Solness (1999) či Cenou Alfreda Radoka ověnčená Divoká kachna nastudovaná se souborem Divadla v Dlouhé (2005), kde později uvedl také Eyofka (2013) a Hedu Gablerovou (2016). Jan Nebeský pro české divadlo objevil rakouského autora Ernsta Jandla, když v Divadle Komedie nastudoval hru Humanisté (2007) či v Divadle Na zábradlí proslulou inscenaci hry Z cizoty, jež získala Cenu Alfréda Radoka 2004.
Vedle zmíněných inscenací Z cizoty a Eyolfek měli diváci Divadelní Flory postupně v letech 1999, 2009 a 2011 možnost zhlédnout autorskou trilogii inscenačního týmu Nebeský–Prachař–Fajt, která sledovala linii velkých postav evropské literatury v konfrontaci se zásadními uměleckými tématy: Hamlet part II, Neúplný sen (Faustovská vize 22. století) podle F. Pessoy a konečně NoD Quijote inspirovaný grafikem B. Reynkem. V této linii režisér pokračuje se spolkem Jedl.

Vedle toho pohostinsky režíruje v kamenných divadlech, např. jeho Nora v Divadle pod Palmovkou byla ověnčena Cenou Divadelních novin a Tereze Dočkalové přinesla Cenu Thálie 2017. V Cenách divadelní kritiky 2017 pak triumfovala hned třikrát Nebeského inscenace Deník zloděje – patří jí tituly Inscenace roku, Hudba roku pro skladatele Martina Dohnala a Mužský herecký výkon pro Miloslava Königa, jenž získal také Cenu Divadelních novin za Herecký výkon sezóny 2016/17.

Oba oceněné tituly uvedla loňská Divadelní Flora.

foto: Viktor Kronbauer