ŠEPOTY A VÝKŘIKY
Křehké ohlédnutí, propojující slovo, obraz a hudbu, za geniálním básníkem, grafikem a venkovským „outsiderem volbou“. Svědectví o dialogu duše s Bohem, inspirované návštěvami petrkovského statku a přátelstvím s Reynkovými syny Danielem a Jiřím – v režii Jana Nebeského.

inscenační tým
Jan Nebeský
Lucie Trmíková
Martin Dohnal
Bohdan Holomíček

hrají
Lucie Trmíková
Martin Dohnal

premiéra 4. 10. 2017

Charismatická herečka a respektovaná scenáristka Lucie Trmíková (1969) – tvář letošní Flory – vystudovala herectví na DAMU. Jako členka Činoherního klubu (1991–1996) se pracovně potkala mj. s režiséry Ladislavem Smočkem, Ivo Krobotem či Janem Nebeským, který se stal jejím partnerem nejen tvůrčím, ale i životním. Také angažmá v Divadle Komedie (1996–2001) bylo úspěšné – např. za roli Terezky v Terezce Lenky Lagronové získala Cenu Alfréda Radoka 1997. Další nominace na Cenu divadelní kritiky si vysloužila za ztvárnění ústředních ibsenovských ženských postav v Nebeského režiích v Divadle v Dlouhé: Rity (Eyolfek, 2013) a Hedy (Heda Gablerová, 2016); šlo o pokračování ibsenovské linie – ztvárnila už roli Fridy (John Gabriel Borkman, 1995) a Hildy (Stavitel Solness, 1999; obě Divadlo Komedie).

Jako scenáristka vytvořila řadu divadelních i televizních scénářů, působí v rozhlase. Ve většině adaptací svých textů Lucie Trmíková sama vystupuje, nyní pod hlavičkou spolku Jedl. Část její dramatické produkce tvoří duchovní témata (Reynek, Čep, Matka Tereza) a filosofické texty (Simone Weil), část světová klasika (Dante, T. S. Eliot, Shakespeare) i díla méně známých autorů (Gert Hofmann, Else Lasker-Schüllerová). Její zaujetí látkou, niterný čtenářský prožitek, ale zároveň ironický odstup se v jevištních adaptacích kongeniálně snoubí s Nebeského režijním gestem. Ústy divadelního kritika Josefa Mlejnka jejich společná tvorba ústí v „metafyzické divadlo, které zjevuje věci za tím, co je viditelné, a to za velkého fyzického nasazení“.

Tvůrčí tandem Lucie Trmíková (autorka, scenáristka, dramaturgyně, herečka) – Jan Nebeský (režisér, scénograf) doplněný o Davida Prachaře (herec a režisér) zosobňují již přes desetiletí nezaměnitelnou, renomovanou značku, která teprve v roce 2011 dostala jméno – Divadelní spolek Jedl (zkratka křestních jmen Jenda, David, Lucie). Na divadelní prkna přináší svébytné autorské výpovědi, jimž je vlastní prolínání uměleckých druhů i žánrů. Podle scénářů Lucie Trmíkové a v režii Jana Nebeského pod hlavičkou Jedlu dosud vznikla jevištní díla Peklo – Dantovské variace (2014), Dvojí domov/Z Čepa (2015), Miluji tě jak po smrti (2016), Reynek / Slova a obrazy z Petrkova (2017) či volná trilogie Médeia, Pustina a Soukromé rozhovory (všechny 2018). Ke stálým spolupracovníkům této divadelní „svaté trojice“ patří hudebníci Pavel Fajt, Jan Šikl a Martin Dohnal, kontratenorista Jan Mikušek či taneční skupina 420PEOPLE.

Jan Nebeský (1954) je nejen v kontextu českého divadla jedinečným režisérem s nezaměnitelným scénickým rukopisem. Absolvoval studium režie na DAMU. K jeho nejvýznamnějším pracím patří inscenace Ibsenových her Přízraky (1988), John Gabriel Borkman (1995), Stavitel Solness (1999) či Cenou Alfreda Radoka ověnčená Divoká kachna nastudovaná se souborem Divadla v Dlouhé (2005), kde později uvedl také Eyofka (2013) a Hedu Gablerovou (2016). Jan Nebeský pro české divadlo objevil rakouského autora Ernsta Jandla, když v Divadle Komedie nastudoval hru Humanisté (2007) či v Divadle Na zábradlí proslulou inscenaci hry Z cizoty, jež získala Cenu Alfréda Radoka 2004.
Vedle zmíněných inscenací Z cizoty a Eyolfek měli diváci Divadelní Flory postupně v letech 1999, 2009 a 2011 možnost zhlédnout autorskou trilogii inscenačního týmu Nebeský–Prachař–Fajt, která sledovala linii velkých postav evropské literatury v konfrontaci se zásadními uměleckými tématy: Hamlet part II, Neúplný sen (Faustovská vize 22. století) podle F. Pessoy a konečně NoD Quijote inspirovaný grafikem B. Reynkem. V této linii režisér pokračuje se spolkem Jedl.