DIVADELNÍ FLORA
Menu

REŽIE: INGMAR BERGMAN

Letošní motto festivalu Divadelní Flora Šepoty a výkřiky odkazuje k názvu emblematického filmu Ingmara Bergmana, od jehož narození vloni uplynulo 100 let. Jeho retrospektivu zařazujeme do programu až letos ze zřejmých důvodů – reprezentativní přehlídku filmů totiž doplní nejen dokument Hledání Ingmara Bergmana a přednáška filmové vědkyně a publicistky Stanislavy Přádné, nýbrž také reflexe divadelní – kupř. variace Soukromé rozhovory měla premiéru teprve koncem listopadu. „Drásavě zábavná sonda do instituce manželství“ podle Bergmanovy autobiografické novely – pod níž jsou podepsáni tvůrčí i životní partneři Lucie Trmíková a Jan Nebeský – patří k nejpozoruhodnějším počinům, které vloni na české divadelní scéně vznikly. Pod vůbec první divadelní adaptací tohoto Bergmanova textu (1999) je podepsán německý režisér Oliver Reese, jehož Plechový bubínek bude patřit k vrcholům festivalu.

Nejčastěji uváděným Bergmanovým titulem na českých jevištích (přesněji divadelní adaptací filmu) jsou Scény z manželského života. Ty také tvoří leitmotiv autorské koláže Divadla Na zábradlí Persony, jež skrze setkání známých postav z Bergmanových zásadních filmů vytváří nové, nečekané významy. Jevištní mozaika režisérových obsesivních témat, jež souzní se skeptickým pohledem Jana Mikuláška na mezilidské vztahy, který je patrný už v jeho předešlé tvorbě (Cizinec, Požitkáři, Posedlost aj.), nese podle kritičky Marie Reslové znaky černé grotesky s až hororovými prvky.

Důrazem na psychologicko-realistické herectví a nekarikované velké vnitřní emoce, jež vyniknou na záměrně podsvícené scéně, se ovšem k Bergmanově poetice hlásí také Maloměšťáci Ivana Buraje. Ať znáte Bergmanovu tvorbu zevrubně, či zběžně, ať zasednete v sále divadelním, či filmovém, bude to jistě pokaždé zážitek nevšední a nezapomenutelný.


„Divadlo je moje manželka a film moje milenka.“
Ingmar Bergman

 

Ingmar Bergman (1918–2007), švédský divadelní a rozhlasový režisér, scenárista, spisovatel a především jeden z nejvýznamnějších tvůrců světové kinematografie, se řadí mezi legendy, které navždy změnily podobu filmu jako vrcholného umění. Namísto dokončení studia umění a literatury na univerzitě ve Stockholmu se plně pohroužil do vlastní umělecké tvorby. Náměty získával z „nevyčerpatelných“ inspiračních pramenů – z dětství a rodinného zázemí, z něhož vyrůstají kořeny psychické nerovnováhy i niterných běsů jeho trýzněných postav. Proslul jedinečným filmovým jazykem, kterým se nořil hluboko do lidské duše a existenciálních úzkostí člověka. Jeho filmové mistrovství potrhuje i osobitý styl dvorního kameramana Svena Nykvista, který se od roku 1959 podílel na všech jeho klíčových filmech. Nykvistova práce se světlem i obrazem dokonale dotvářela tíživou atmosféru Bergmanových snímků. Během svého života Bergman natočil přes čtyřicet filmů, z nichž k nejzásadnějším patří Sedmá pečeť (1957), Lesní jahody (1957), Hosté večeře Páně (1962), Mlčení (1963), Persona (1966), Hodina vlků (1967), Šepoty a výkřiky (1973), Scény z manželského života (1973), Tváří v tvář (1976), Hadí vejce (1977) či Podzimní sonáta (1978). Snímky Pramen panny (1960), Jako v zrcadle (1961) a Fanny a Alexander (1982) obdržely v roce svého uvedení Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Posledně jmenovaný tříhodinový opus byl zároveň jeho posledním (a vrcholným) celovečerním snímkem.

Bohém v životě, pedant v práci. Bydlel jsem velmi skromně, ženil se často, ale vlastně si na svůj soukromý život ani nevzpomínám. Zpětně jej mohu sestavit podle svých filmů a režií her. Nevím, kdy se narodily děti – tak nějak mezi filmy. Ty jsou vždy součástí mého myšlení, mých pocitů, nejistot, snů a tužeb. Někdy vyvstanou z mé minulosti, jindy z přítomného života.
INGMAR BERGMAN