ROZHOVOR

Veronika Loulová patří k nadějím české opery. Umělecká šéfka opery a operety Moravského divadla je nejmladší ředitelkou operního domu v Evropě. Na 26DF uvedla novinku Titus, kterou se souborem MDO nastudovala v tandemu s Jiřím Havelkou. S ním spolupracovala i na autorské opeře Zabijačka, která zakončila předsednictví ČR v Radě EU 2022. Zpravodaj č. 9 (online)

Na snímku Veronika Loulová s Jiřím Havelkou po otevřené zkoušce opery Titus (5. května, foto Pavlína Drnková), dole 2. premiéra opery Titus v rámci 26DF (20. května, foto Lukáš Horký). 

Pracuji s perspektivou, kterou žiji

Tomáš Blatný

Veronika Loulová se před nedávnem spolu s kolegyněmi a kolegy z kolektivu Run OpeRun stala uměleckou šéfkou opery Moravského divadla. Dnes festivalové publikum zhlédne premiéru jejího prvního tvůrčího počinu na této scéně. Na Titovi spolupracovala s režisérem Jiřím Havelkou a scénografy z uskupení Wariot Ideal. V rozhovoru se bavíme o její cestě z Prahy do Olomouce, o výzvách regionálního divadla nebo o tom, jak přistupuje k inscenování „zaprášené klasiky“.

Doposud jsi působila v Praze. Jak se stalo, že jsi uměleckou šéfkou olomoucké opery Moravského divadla?
Přilákalo mě vypsané výběrové řízení, respektive lidé, kteří mi řekli, jestli to nechceme s Run OpeRun zkusit. Výběrových řízení do operních domů není tolik. Zaměstnanci na svých pozicích v kamenných divadlech zůstávají dlouho. Minimum je pět let, ale někteří zůstávají i přes patnáct. Do té doby jsme o angažmá v kamenném divadle neuvažovali. Začali jsme o tom ale přemýšlet a postupně jsme zjistili, že jsme v týmu schopni dát dohromady jak ekonomickou, propagační, tak dramaturgickou koncepci, protože na to už máme lidi. Rozhodli jsme se to zkusit a vyšlo to.

S uměleckým kolektivem Run OpeRun jste vytvářeli primárně jednorázové projekty, které se uváděly v Praze a byly navštěvovány spíše specifickým užším publikem. Teď tvoříš v úplně jiném kontextu. Jaké výzvy pro tebe představuje práce v regionálním divadle?
Především bych chtěla říct, že je pro mě působení v Moravském divadle v mnoha ohledech příjemné. Oproti nezávislé scéně se člověk nemusí o všechno starat sám. Je tu už zaběhnutý nějaký systém. Entuziasmus je ale samozřejmě v nezávislé sféře úplně jiný. Lidi se tvorbě maximálně věnují, chtějí sebe i svoji tvorbu posouvat. V kamenných domech zaměstnanci věnují umění maximálně padesát procent ze své kapacity. Doufám, že se to nestane i mně, protože člověk se ukotví v něčem příjemném a zpohodlní. První rok byl náročný, protože jsme spoustu věcí měnili. Mnoho důležitých věcí jsme měli v nezávislé sféře mnohem líp ošetřených než tady, protože jsme si na ně přicházeli postupně sami, zjišťovali jsme, co nám vyhovuje a co ne. Zatímco tady v divadle je vše zaběhlé v nějakých kolejích, nějak to funguje, a proto nikoho nenapadne dělat věci jinak.

V čem konkrétně je to pohodlnější?
Je tady plné divadlo lidí, kteří se automaticky starají o to, co mají na starost. Jak jsme na to nebyli spolu s kolegy a kolegyněmi z Run OpeRun zvyklí, měli jsme ze začátku tiky starat se o něco, co už za nás bylo ošetřený někým jiným. Když na to ale nahlédnu z pozice tvůrkyně, a ne umělecké šéfky, pracovní podmínky pro režiséry a režisérky v regionálních divadlech jsou na strašné úrovni. Když jsem volala ostatním šéfům a režisérům jiných divadel, ujistili mě, že je to všude stejně strašné. Vše si musí člověk vybojovat, jako například počet kostýmních nebo světelných zkoušek, počet premiér… Kolos je totiž neúprosný, stojí peníze, je strašně rychlý a nastavený tak, aby něco neustále generoval. Je jedno, jestli je to dobré nebo špatné, ale hlavně aby to bylo. To je na nezávislé scéně nemyslitelné.

Jak ovlivňuje tvoji tvorbu skutečnost, že máš teď jiné cílové publikum?
Nejsem typ režisérky, která by tvořila pro konkrétní typ publika. Kontext Moravského divadla do toho samozřejmě vstupuje, ale ani na Stalinovi v Praze (v prostoru pod Metronomem na Letné, kde uvedla inscenaci La Traviata na Stalinovi, pozn.), ani tady si při tvorbě nepředstavuji, kdo bude sedět v publiku a jak na to bude reagovat. Tvořím tak, aby mě to bavilo, abych si za tím stála a aby mi to dávalo smysl.

Jsi jedna z mála žen v Česku, která působí na pozici šéfky opery kamenného divadla. Jaká je tvoje zkušenost jakožto ženy v této pozici?
V současnosti jsem jediná žena v této pozici, ale rozhodně jsem nebyla tou první. V Moravském divadle přede mnou už jedna šéfka byla. Jinak je to v Česku opravdu spíš výjimka. Všímám si, že na ženy se snáz nadává nebo se jednodušeji shazují. Setkala jsem se za svoji kariéru i s kolegy, u nichž jsem tušila, že by mě respektovali víc, kdybych byla muž. Musela jsem si respekt vydupat. Pomáhá mi, že mám svůj tým, se kterým se tomu mohu zasmát nebo se v nějakých případech vůči takovému jednání s jeho podporou důrazně ohradit.

Dnes večer bude pro festivalové publikum uvedena tvoje první místní premiéra Titus. Jaká byla spolupráce s režisérem Jiřím Havelkou jakožto s tvůrcem, který se nevěnuje opeře, a s Wariot Ideal jakožto scénografy?
Spolupráce mi ukázala obrovskou svobodu, ve které přemýšlejí. Havelka ještě na poslední chvíli všechno mění, tvoří za pochodu. Já jsem spíš vyučená řemeslnice z HAMU, která je zvyklá na to, že všechno musí být rok dopředu dané. Oba kolegové z Wariot Ideal pracují v pražské Státní opeře, takže dokázali svoje volnomyšlenkářství snadno implementovat do operního konceptu. Překvapilo mě, že jsem z nás byla tou nejkonzervativnější. Obvykle jsem to totiž já, kdo se ve tvůrčích týmech setkává s konzervativnějšími kolegy… Jinak jsem obvykle nervní a výbušná režisérka. Myslím si ale, že jsme si lidsky porozuměli a i operní soubor ocenil, že jsme na kamarádské vlně. Nikdo po nikom nechtěl nic, co by komukoli bylo nepříjemné.

Sama říkáš, že v rámci svojí tvorby nahlížíš na „zaprášenou operní klasiku“ současnou optikou. Dala by se perspektiva, kterou klasická díla nahlížíš, nějak specifikovat?
U každé opery to mám jinak. Když pracuju sama, je moje perspektiva jasnější, když pracuju v tandemu, jako tomu bylo u Tita, tak mi to už nejde tak snadno vytyčit. Tam se předmětem inscenace stal samotný formát opery. Obecně ale v dílech pracuji s perspektivou, kterou žiji, kterou žijí lidé mého věku, lidé v mojí sociální bublině. Feminismus, ekologie, sociální postavení… Když si čtu operní literaturu, vždycky mě něco vytriggeruje. Hledám pak odpověď na to, proč mě daný moment zasáhl, a pak na tom začnu stavět. Kdybych v díle nevnímala spojitost s dnešní dobou, nebavilo by mě ho inscenovat. Když jsme dělali La Traviatu na Stalinovi, tak jsme hledali odpověď na otázku, co je dnes pro nás nepřijatelné ve vztazích. Plánuji pracovat na Její pastorkyni, kde mě zajímá téma potratů. V předloze kostelnička vezme Jenůfce dítě a já se ptám, jak by se tahle situace odehrála v dnešní době. Dnes bychom to dítě nezabili, ale spíš bychom znesnadnili podmínky ženám takovým způsobem, že by to vyústilo v jinou tragédii.

Máš nějaké své tvůrčí životní téma, které se ti při inscenování opakovaně vrací?
Ženství, emancipace žen… Nespravedlnost, naštvanost a frustrace, které ve mně jako ženě bují, se do mých inscenací samozřejmě vždycky nějak propíšou.

 

Rozhovor Tomáše Blatného s Veronikou Loulovou vyšel ve Zpravodaji 26DF č. 9 (online).