aktuality
Po prvním festivalovém uvedení inscenace ANIMAL EXITUS jsme hovořili s prokřehlými tanečnicemi ze Spitfire Company Markétou Jandovou a Barborou Látalovou i uměleckým šéfem Petrem Boháčem. K odhalení, v čem byla repríza „mrazivější“ a „teplejší“ než obvykle, došlo na Konviktu v sálu.
Zaujal mě text a jeho interpretace naživo do sluchátek.
Petr Boháč: Původně jsme hráli můj text. Moc se mi nelíbil a nakonec jsme se uchýlili zpátky k úvahám Julie Kristevy a k improvizaci. Na premiéru nám to namluvil Jiří Štrébl a pouštělo se to s CD-éčka. Celé nám to přišlo vzdálené, takový „šváb v hlavě“ dalo by se říct, nikdo moc nevěděl, co s tím, a tak jsem se do toho interesoval. Když čtu, tak se potom dostanu často do deprese, uvědomím si, že nemám rád lidi. Teď jsem v olomouckém ANIMAL EXITUS ve fázi vyjednávání.
Když jste zavřené v „krabici“, uvědomujete si nějak plynutí textu kolem vás?
Bára Látalová: Podvědomě s tím hrajeme, ale vědomě určitě ne. Víme, že pod tím, co vevnitř kvádru žijeme, běží nějaký obsah čtený Petrem. Do jakého textu se strefujeme, nevíme. Já jsem ráda, že ho neslyším, protože by mi to osobně překáželo.
PB: Pokaždé je to jinak. Jak jsem říkal, je to improvizace. Záleží, jaký má představení rytmus. Dneska to bylo „zmrzlé“, fakt byla zima. Zvolil jsem volnější přístup a odděloval jedno slovo od druhého. Byla větší příležitost si užívat juxtapozici toho, co se odehrává na jevišti a co říkám. Dneska byl ANIMAL EXITUS poprvé venku, což bylo novum, a mohl jsem sledovat, co se s ním děje. V Ponci máme hudbu. Tady se pouštěla velmi jemně až neslyšitelně. Myslím, že to změnilo prožívání nás všech a že si holky uvědomily, jak je to uvnitř oddělený svět a v podstatě velmi osamělý a smutný.
V čem vaše dnešní „promrznutí“ změnilo charakter inscenace?
BL: Já ještě nevím.
Markéta Jandová: Je to zvláštní. Obvykle mi bývá zima z toho, jak to hrajeme. Dneska jsem se zimou klepala o to víc.
V originální verzi máte publikum všude kolem sebe, nejen v půlkruhu. Cítili jste nějaký rozdíl?
MJ: Já si právě myslím, že se chodili dívat i z druhé strany.
BL: Myslím, že byli všude.
PB: Ale jo. Mnozí se odvážili a přišli se podívat také zezadu.
BL: V divadle neustále cítím frontálnost, která je daná institucí. Možná je to tím, že když diváci přichází na ANIMAL EXITUS, tak první vidí řady židlí na elevaci a hned si na ně sedají. V Olomouci nic takového nebylo, lidí stáli a přirozeněji začali korzovat. Na parkáně nebyly zdi, které by něco omezovaly. V tomto to bylo pro mě „přesahovější“. Vnímala jsem to i v případě, kdy jsme ve dne zkoušeli a koukali na nás náhodní kolemjdoucí z parku nahoru. Když jsem vylezla na „kokon“, tu naši kostku, cítila jsem mnohem více pozornosti. Viděli nás i z pod hradeb, bylo to mnohem lepší než v limitovaném divadelním prostoru.
MJ: Já jsem všechny kolem vnímala o dost intenzivněji.
Dovedete si představit ještě nějaký další prostor mimo Divadlo Ponec nebo outdoor, kde byste chtěli ANIMAL EXITUS uvést?
PB: Doufáme, že to budeme hrát v muzeích a výstavních prostorách. Láká nás Veletržní palác a jednáme o působení. Byla by to svým způsobem architektura v architektuře. S Bárou jsme se o tom už bavili, že když se vrátí Miřenka z New Yorku, vezme tady Markétu a připravíme inscenační verzi číslo tři. Do krabice za holkami zavřeme deset až dvacet diváků. Zruší se tím divácké voyerství a bude to intenzivnější. Kůže na kůži. Kdosi nám řekl, že je ANIMAL EXITUS něco mezi inkubátorem a peep show, s čímž se maximálně ztotožňuji. Máme syté barvy, zároveň téma porodu.
Myslíte, že by se diváci svlékli, aby jim s vámi v kostce bylo lépe?
PB: To by mohlo být velmi zajímavé.
BL: Nahota by byla vstupenka.
PB: Kdyby nám vyšel, Báro, tenhle koncept, tak bychom se určitě objevili i v newyorské MoMA. Dvacet nahých Američanů by bylo super.
Tak já se taky svléknu.
Za rozhovor děkuje Martin Nahý Macháček
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PETR BOHÁČ
Režisér, dramaturg a choreograf. Spoluzakladatel a umělecký vedoucí souboru Spitfire Company. Jeho inscenace byly oceněny prestižními cenami, jako jsou Herald Angel Award, a nominace na Total Theatre Award z edinburského Fringe za One Step Before the Fall nebo Cenou za výjimečný výkon z Fringe festivalu Praha za inscenaci Hlas Anne Frankové.
BARBORA LÁTALOVÁ
Absolventkou Konzervatoře Duncan Centre v Praze. V roce 2003 se stala členkou mezinárodního divadelního souboru Nie. Mimo interpretaci a tvorbu choreografií se věnuje také pedagogické činnosti. Pravidelně učí taneční a pohybovou výchovu na základních školách v rámci projektu Tanec školám.
MARKÉTA JANDOVÁ
Absolventka Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Studentka choreografie na HAMU.
Účastní se tanečních seminářů a workshopů, např. s Natašou Novotnou, Stankou Vlčekovou, Jiřím Pokorným, Václavem Kunešem, Lenkou Vágnerovou nebo Akram Khamem.